Zrcadlo knih

ELEVEN

Co se obvykle dělá po vyhrané bitvě?

Nastávají bujaré oslavy a vítězná strana se nahrne do hospod a při hraní venkovské kapely to zapijí korbely piv?

Vytvoří speciální svátek, kdy můžou rok co rok provádět slavnostní průvody na počest onoho slavného a velkého vítězství místo poctivé práce?

Nastanou zasnoubení a svatby, když se mladí vojáci vrátí zdraví ke svým milým?

Ve skutečnosti neznám přesnou a správnou odpověď. Nikdy jsem to nezažila, až doteď. A náladu na oslavu Evangeline opravdu neměla. Necítila se jako vítěz. Euforie se nedostavila, osobně si myslím, že se vybrala na dalekou cestu do hor, hlavně pryč od Evangeline.
Byla celá rozlámaná a bolavá. Paže a ramena ji bolela díky horlivému máchání mečem a cítila se jako by ji přejel vlak.
Druhá věc je ta, že Evangeline bojovala za cizí zemi. Nemusela. Nemusela hájit jejich práva. Nemusela hnout prstem, ale připadalo jí to správné.

Dívka nechce žít ve světě, kde budou všichni jen nečinně a nezaujatě přihlížet násilí. Není ten typ, co sedí klidně na zadku, zatímco mladý kluk šikanuje svého vzrůstově menšího a slabšího vrstevníka.
To samé se odehrálo zde, ve světě pohádek. Nejspíše ji k boji a nabuzení královského vojska dovedla smrt Rhyse nebo v tom měla prsty Theodrys. To se asi nedozvíme. Ačkoli já se přikláním k tomu, že Evangeline svou bojovnost má v krvi.

Po nesmírně těžké bitvě, která se odehrála téměř před branami království a hradu Silden, na otevřené a ničím nerušené louce, kde vyhráli nadpřirození tvorové v čele s Theodrys, která však nebyla vrchní postavou povstání. O výhru se postarala mladičká dívka jménem Evangeline, která nikdy doposud nevystoupila z davu a nevykonala velké věci. Až doteď. Její matka by byla určitě hrdá, kdyby ještě byla na živu. Ostatně i její otec, který však pomalu ztrácí kontrolu nad svým tělem a hlavně mozkem vlivem choroby. Zatímco Evangeline svádí boj se zlem, její otec bojuje o holý život.

Louka zůstala zpustošená a děsivá. Všude se válela mrtvá těla a vůbec nebylo zapotřebí hádat a počítat, na čí straně bylo více ztrát. Každopádně zemřelo dost lidí, tvorů kvůli lidské chamtivosti. Smutné ale nic neobvyklého.
Tráva se zbarvila do ruda a byla zcela umačkána a poničena. Kytky rezignovaně upadaly k tělům padlých. Zdálo se, že tady už nic neporoste.

Evangeline a čtvrtina poddaných chtěla pohřbít své mrtvé a zařídit jim řádný pohřeb, avšak Theodrys to rázně zamítla. Evangeline dokázala být samotná dost přesvědčivá, když chtěla a to se jí povedlo i teď.

"Není čas, musíme zachránit ještě ty živé!"čímž Theodrys myslela unesené bytosti, které lovci zajali a uvěznili v jejich zločinecké instituci.

"To mám čekat, až jeho tělo začne zapáchat a odlamovat kusy masa od kostí?!"poukáže Evangeline na Rhysovo tělo, které je položeno na hedvábném prostěradle vedle ostatních padlých-jen těch dobrých ovšem.

"Nezapomínej s kým mluvíš, děvče,"sykne pohrdavě královna a odhodí své zlaté kadeře na záda, až se zalesknou na slunci.

"Vždyť já Vás naprosto chápu! Ale chci jim dopřát důstojný pohřeb,"namítne jí slabě dívka a v očích jí zaštípají slzy. Rhysova smrt je stále čerstvá.

"Pokud vím, Rhys byl lovec. Měli jsme ho hodit k ostatním na hranici!"

"Vůbec jste ho neznala! Nemáte právo odsuzovat!"odsekne ji hněvivě Evangeline, až se jí zvětší nosní dírky.

"Jsem královna, to stačí,"zasměje se vítězně Theodrys, když si všimne, jak Evangeline zrudne vzteky.

"Vy jste příšerná !"prskne naštvaně Evangeline a rozhodí dramaticky rukama kolem sebe.