Zrcadlo knih

ONE

O pět měsíců později...

Bílý renault zaparkoval na poloprázdném parkovišti určeném jen pro studenty vysoké školy restaurátorské. Pneumatiky hlasitě zapískaly a dveře se s vrznutím otevřely. Z ošuntělého a poněkud starého autíčka vystoupila mladá slečna. Její bujné a dlouhé hnědé kadeře ji spadaly do obličeje, a tak si je zastrčila za uši. Natáhne se dovnitř vozidla a vyloví odtud prostornou koženou tašku. Do ruky si ještě vezme velice objemnou složku, plnou papírů ke studiu. Zavře už tak promáčklé dveře a následně zamkne své těžce vydřené auto. I když je to auto v dezolátním stavu, stále si na něj vydělala sama a je na to patřičně hrdá. Má ale obavy, že to její „miláček" dlouho nevydrží. Nikdy si nemusela lámat hlavu nad tím, kde sežene peníze. Rodiče ji v tomhle rozmazlovali. Nemohli dopustit, aby si jejich dcera našla brigádu, kde by drhla záchody. Byli až moc hrdí a nenechali ji dělat si, co ona uzná za vhodné. Ale tomu už je konec.

Přehodí si těžkou tašku přes rameno a vydá se vstříc dalšímu dni na své vysněné univerzitě. Vykročí svižným krokem a na tváři ji hraje příjemný úsměv. Po cestě ke své pracovně, tedy třídě, pozdraví známé tváře a obdaří je svým předstíraným úsměvem. Nikomu neřekla o své minulosti. Nikdo zde netuší, co musela vykonat, aby zde mohla vůbec studovat. Že byla nucena opustit svého otce a svůj starý život. Není to jejich věc, nemusí jim nic vysvětlovat. Taky jim ale nechce ukázat, jak se trápí. Někdy je zkrátka lepší předstírat a hrát jinou roli, než být sám sebou. Navíc Evangeline tady chce studovat, udělat si kariéru, ne bavit se s kamarády na večírcích a řešit, kdo s kým spal nebo kdo s kým chodí.

„Ahoj, Rachel!"pozdraví svou spolupracovnici a vlídně se na ni usměje, když vstoupí do jejich pracovny. Ihned ji do nosu udeří vůně starých knih, která ji okamžitě uklidní.

„Čau..."zabrblá mrzutě Rachel a obrátí se k Evangeline zády. Vrátí se zase ke své rozdělané práci a nasadí si obrovská křiklavě zelená sluchátka na uši a ponoří se do rytmu hudby. Evangeline si zklamaně povzdychne a rozejde se ke svému stolu.

V tiché místnosti se rozezní šum dubstepu, vycházející ze zelených sluchátek majitelky Rachel. Rachel hbitě a zkušeně pracuje se starým textem latinsky psané literatury z 18. století. Kniha je napsána neznámým autorem a zatím se ani nezjistilo, jaký měla význam v jejich době. O to se už musí postarat Rachel. Pracuje na tom velice úpěnlivě, jak jste si mohli všimnout, stará se jen o tu práci.

Evangeline avšak není nijak překvapená či nahněvaná z jejího chování. Svým způsobem si zvykla a navíc chápe, v jaké pozici se Rachel nachází. Podle vysokoškolských měřítek by měla dávno končit s restaurováním. A Rachel si je toho sama moc dobře vědoma. Pracuje pod neuvěřitelným stresem, neboť náš rektor-pan Bertelsen, vyhodí okamžitě a bez výčitek každého, kdo neodevzdá práci či projekt v předem domluveném termínu. A Rachel s tím musí být hotova do zítřka.

Evangeline si lítostivě povzdechne, je jí zcela jasné, že to Rachel nemá šanci stihnout. Zase přijde o kolegyni a zároveň kamarádku.

Přehodí si přes sebe svůj bílý, skoro až našedlý pracovní kabát a dá se rovněž do práce. Evangeline převzala práci od bývalé studentky – její kolegyně, kterou pan Bertelsen vyhodil před měsícem. Vytáhne středně velkou a polorozpadlou knížku, kterou položí velice opatrně na pult. Restaurování jí jde od ruky, a tak je s tím do hodiny hotová. 

Otře si pot z čela a odloží plastové brýle, které používají při práci s lasery. Uchopí hotovou knihu obalenou v bezpečností fólii a vydá se k rektorovi univerzity, který hodnotí vykonanou práci. Ohlídne se naposledy za Rachel a smutně si povzdechne.