Zrcadlo knih

Prolog

„Nenarodila ses pro malicherné a zbytečné cíle! Máš vykonat velké věci!" oboří se na svou téměř dospělou dceru pan Graham. Tahle věta ji dokáže vždy dopálit. Sevře pěsti a postoupí k otci blíže.

„Já nechci vykonat velké věci, tati! Chci být sama sebou, mít skromnou práci a malý domek při pobřeží,"připomene mu otráveně. Rukou si unaveně prohrábne své hnědé vlasy, které ji spadají do půlky zad. Nemá ráda, když se musí hádat s tátou. Má ho ráda a nechce jej vidět zlomeného. Ale fakt, že ji nepodporuje v jejích snech, ji ničí.

„Proč mi nemůžeš být oporou a respektovat má přání?"hlesne tiše, skoro jako by se obávala, že by se mohla rozbrečet. Usadí se do koženého křesla a schová si tvář do dlaní. Povzdychne si a utře si několik neposedných slziček, které se prodraly na povrch.

Její otec si také povzdechne. Není to ani pro něj jednoduché. Slíbili si se ženou, že jejich drahocenný a jediný poklad musí na tomto světě vykonat dobro. Po marných a zdlouhavých pokusech se konečně narodila. A málem ji v raném věku ztratili. Děkovali Bohu za to, že ji zachránil. Dluží mu mnoho. Proto mu to musí oplatit. Musí mu dokázat, že jejich dcera je nezbytná a důležitá pro tento svět. Nezachránil ji nadarmo.

„Evangeline, zlatíčko,"klesne k jejím nohám a stiskne ji ruce v přátelském duchu, „musíš pochopit, že nemáš na výběr. Dlužíš mu to."

Evangeline nezastává stejný názor jako její rodiče, tedy teď už jen otcův. Matčina smrt se podepsala na všech členech rodiny. Na ní nejvíce. I když si to málokdy přiznává. Byla sice vychována v křesťanském duchu, ale nikdy tomu nepřišla na chuť. A už vůbec ne, že by měla oplatit Bohu jeho laskavost. Byla mu sice vděčná, ale v hloubi duše věděla, že by nechtěl, aby se trápila a dělala něco, co jí je proti srsti. Chtěla žít podle sebe. Svůj život. Ne jej zasvětit Bohu.

„Promiň tati, ale já nemůžu. Zítra odjíždím. Odpusť mi,"odvětila a rozeběhla se ze svého rodného domu pryč. Její dunivé kroky se rozezněly potemnělou chodbou. Otce tam nechala klečet, oněmělého z jejího chování a rozhodnutí.

Běžela ven. Ke svému autu. Venku nepříjemně pršelo, podrážky jejích bot vydávaly mlaskavé a cákavé zvuky pokaždé, když se střetly s asfaltem. Studené kapky narážely do jejího těla, rozmočily ji oblečení i vlasy.

Konečně se dostala do auta. Vydechla si úlevou a opřela si čelo o volant. Když se uklidnila, vložila klíček do zapalování a s hlasitým zvukem motoru odjela pryč za SVOU budoucností.

Nevěděla ovšem, že jednou opravdu vykoná velké věci.

AN/ Ahoj, vítám Vás u mého příběhu!

Zanechte klidně komentář, jestli máte nějaké otázky nebo připomínky !

I vote potěší :)

Děkuji ^-^