24. kapitola - Sakra...!

1.4K 138 8
                                    

"Neuhodneš, co jsem právě viděl," ozvalo se mi přímo u ucha a já bych sebou pravděpodobně šokem cukl, kdyby mě jeho ruce zezadu pevně nesevřely kolem pasu a nepřitáhly k jeho tělu. 

"Jongine," napomenul jsem ho šeptem, sám jsem si však nebyl úplně jistý, proč vlastně šeptám, "polekal jsi mě."

"Promiň," zamumlal mi do vlasů a pustil mě ze svého sevření.

"Co jsi tedy viděl?" zeptal jsem se a dal jsem na pánev poslední toast namočený ve směsi vajíček, mléka, kapky smetany, cukru, skořice a špetky soli.

"Šel jsem se podívat, jak jsou na tom Sehun s Luhanem, ale nevypadali, že by měli chuť na cokoliv jiného než jen na sebe navzájem," zasmál se tiše a já doširoka otevřel oči, lehce se červenaje. Taky jsem na něj měl chuť. Každou vteřinu. Můj žaludek však byl jiného názoru a byly chvíle, kdy jsem ho bohužel musel respektovat.

"A co Yixing s Junmyeonem?"

"K tomu se teď dostanu," zarazil mě zdviženým ukazováčkem. "Měli odemčeno, myslel jsem, že je v pokoji jen Junmyeon a Yixing že je u sebe, teda jako v našem pokoji. Když jsem ale otevřel dveře..." odmlčel se a vesele se uchichtl.

"Ano?" nadzvedl jsem v očekávání obočí a probodával jsem ho pohledem. Opřel se bokem o linku, čelem ke sporáku a mně - sám jsem se podbřiškem opíral o hranu sporáku a hlídal toasty, aby se nepřipálily.

"Leželi oba na Junmyeonově posteli čelem k sobě, tváře měli jen milimetry od sebe, fakt nekecám, milimetry, Yixing ho držel kolem pasu, Junmyeon měl položenou dlaň na jeho tváři a oba spali jako zabití," radostně se zatetelil.

"Kime Jongine," hodil jsem po něm káravé zamračení. Pohled na jeho zmražený úsměv nahrazený překvapeným mrknutím a nechápavým našpulením pusy byl k nezaplacení. "Ty jsi byl natolik neslušný, že jsi vlezl do cizího pokoje a zcela nepokrytě jsi zíral na spící lidi? To je úchylný!"

"Není to cizí pokoj," ohradil se a bojovná jiskřička se mu zaleskla v očích.

"A čí tedy je?" zeptal jsem se a začal otáčet toasty.

"Mého dlouholetého kamaráda, spolužáka a člena mé skupiny a pak mého..." zarazil se v polovině věty.

Srdce mi poskočilo. "Ano?"

"A... mého... tvůj... jeho a tvůj pokoj," vykoktat ze sebe a oba jsme zčervenali, vědouce, že to nebylo to, co chtěl původně říct.

Chtěl říct 'mého přítele'? Chtěl?

Vehnal jsem si vzduch do plic ostrým nádechem, ale nic jsem neřekl. Vyndal jsem čtyři talíře a do každého nandal po dvou toastech. 

"Ozdobíš to?" požádal jsem Jongina s jemným úsměvem na rtech, abych nějak prořízl tu hustou atmosféru, která pohltila celou kuchyň. 

"Jistě," vzal si první talíř, který mu přišel pod ruku, a nadšeně se uculil, "na zdobení není nikdo lepší než já." 

"Tak to jsem řekl tomu pravému," vzal jsem pánev a strčil ji pod proud studené vody. 

"Nepochybně," hodil po mně veselý úsměv, zatímco krájel banán. 

"Přísahám, že jestli se ještě jednou otočíš během krájení čehokoliv, tak jednu schytáš. Zapomněl jsi, co se stalo posledně?" 

"Ale jen nepřehá - au!" sykl a přitáhl si pravou ruku k tělu, rychle ji zakrývaje druhou. 

"Proboha," bleskově jsem k němu přiskočil a opatrně ho chytil za poraněnou ruku, "jak hrozný to je?" Přitiskl jsem se k němu, začal jsem foukat na ruku stále sevřenou v pěst a pak jsem ho jemně donutil ji otevřít. 

Temptation ✔Kde žijí příběhy. Začni objevovat