1. kapitola - Ten nový

3.6K 174 17
                                    

Kufr ztěžka dopadl na zem a já mohl být rád, že mu neupadla kolečka. Nebyl jsem zrovna opatrný. Ani nevím, jestli bylo větší štěstí to, že zůstal celý, či to, že skončil těsně vedle ohromné louže, která se na zemi během pár vteřin vytvořila. Ach ano, i počasí se mnou soucítilo. A nedovolilo mi, abych se cítil jen o kousek lépe. Díky.

"Uvidíme se za měsíc, broučku," natáhla ke mně matka skrz otevřené okýnko ruku, aby mě pohladila přes sako po předloktí. "Jsem si jistá, že to zvládneš."

"Jako bych měl na výběr," otočil jsem se na ni, ale přesto jsem nezvládl navázat oční kontakt. Nemohl jsem rodičům prominout, že mě poslali na internátní školu, což byl dle jejich mínění ten nejlepší nápad, jak se mohu osamostatnit, seznámit se s novými přáteli a rozvíjet své psychické a fyzické dovednosti. Ano, přímo jsem z toho geniálního nápadu skákal nadšením.

"Ukaž, že jsi skutečný muž, Kyungsoo." Otec si nikdy nebral servítky. Jsem si jistý, že kdyby to šlo, poslal by mě na vojnu už teď, ač je mi teprve osmnáct let. Ale i tak by to, doufám, matka nedovolila. I o tom se však dá pochybovat vzhledem k tomu, že tu teď stojím - na dešti, s ohromným kufrem plným mých věcí, rozčilený a vyděšený zároveň, a dívám se na ohromný komplex budov, které se k mé nechuti stanou na několik příštích měsíců mým domovem.

"Mějte se," zamumlal jsem, sklopil jsem si deštník více do tváře a pomalu jsem se šoural příjezdovou cestou. Kapky deště mi hlasitě bubnovaly do tmavě šedého deštníku, který perfektně vyjadřoval atmosféru dnešního dne a mou náladu. Prošel jsem hlavní bránou, načež začal můj kufr vydávat na můj vkus až příliš hlasité zvuky, jak poskakoval po dlažebních kostkách, které tvořily cestu až ke schodům. Samou nervozitou jsem si skousl spodní ret a vzhlédl jsem ke vchodovým dveřím. Půjdou mi vůbec otevřít? Bude na mě uvnitř někdo čekat? Nebo co hůře, uvidí mě někdo z budoucích spolužáků? Nebo rovnou všichni? Mohl bych třeba uklouznout a spadnout, alespoň bych měl první ztrapnění z krku. Stejně to jednou přijít musí.

Natáhl jsem ruku a zatlačil do dveří (s tichou prosbou, aby bylo zamčeno a já se mohl vrátit), přičemž jsem položil zavazadlo vedle své nohy a deštník o něj opřel, abych mohl použít na otevření obě ruce. Dveře se pootevřely s tichým vrznutím, které mi připadalo hlasitější, než hrom, který se ozval v dáli téměř ve stejnou chvíli.

"Sakra," zaklel jsem šeptem, popadl jsem kufr a deštník a ramenem jsem si protlačil cestu dovnitř. Opatrně jsem za sebou zavřel a až pak jsem se odhodlal rozhlédnout se kolem sebe. Mramorová schodiště, stejně tak i podlaha, bílé, na některých místech lehce oprýskané zdi, květiny, pár obrazů v pozlacených rámech. Všechno vypadalo tak draze, historicky a honosně. A mně se to tak moc nelíbilo. Nelíbilo se mi na tom vůbec nic, to nemohl být můj domov.

"Do Kyungsoo?" ozvalo se nalevo ode mě. Vyděšeně jsem nadskočil, zalapal po dechu a nadlidskou rychlostí jsem otočil hlavu tím směrem.

"A-a-ano, to jsem já," pokoušel jsem se uklidnit svůj roztřesený hlas a zamaskovat svou dětinskou reakci. Nedařilo se. Vážně vůbec. Muž, který stál zhruba pět metrů ode mě, se však zřejmě rozhodl mé počínání taktně ignorovat, a vydal se ke mně. Až v tu chvíli mi došlo, že bych se rozhodně měl uklonit. To jsem měl vlastně udělat už dávno.

"Vítám tě u nás, jsem Park Jaeyong, ředitel této školy." Tak děsivý muž. Ač se usmíval a jeho lehce podsaditá postava by měla působit spíše uklidňujícím a důvěryhodným dojmem stejně jako výraz ve tváři, vůbec se mi nelíbil. Stejně jako celá tahle škola.

...

" - a tady se nachází internát, kde končí naše prohlídka a školení. Bohužel už nemám více času, ale požádal jsem zastupujícího tvé budoucí třídy, aby ti byl nápomocen. Ah, a tamhle zrovna jde." Ředitel mávl na tmavou postavu. která scházela mírný kopec k budově, u které stáli. Má nervozita stoupala. Bál jsem se seznamování s novými lidmi, nechtěl jsem se seznamovat a už vůbec ne s nějakou třídní hvězdou, či co má být zač ten "zástupce".

Už několik desítek minut nepršelo, ale když došel mladík přímo k nám, jako by teprve doopravdy vysvitlo slunce. On zářil. Doslova a do písmene. Usmíval se a jeho charisma zářilo spolu s ním. Měl jakousi uklidňující auru. A zároveň působil jaksi... naivně. Ale co já můžu říct, když jsem ho poznal právě teď. Vlastně ještě ani nepoznal. Rozhodně ale nepůsobil tak namyšleně, jak jsem si myslel. Ale co, stejně ho nebudu mít rád. Není ani nejmenší šance, abych si tady ke komukoliv nebo čemukoliv utvořil byť jen sebemenší kladný vztah.

Tmavovlasý mladík vydechl, upravil si sako, které bylo součástí uniformy, a hluboce se uklonil.

"Ahoj, já jsem Zhang Yixing, rád tě poznávám."

"Do Kyungsoo, těší mě," uklonil jsem se nejistě a nedůvěřivě jsem si ho změřil pohledem. Jemu to bylo ale evidentně úplně jedno, jeho přátelské počínání ani nezakolísalo.

"Pane řediteli, já už si teď poradím, nemějte strach." Yixing si od ředitele převzal klíče - zřejmě od mého pokoje - a už mě energicky vedl do budovy internátu, která naštěstí vypadala o něco moderněji než školní budova.

"Nováčka už jsme u nás neměli celkem dlouho. Proč jsi tady? Těšíš se? Vůbec z ničeho nemusíš mít strach, postarám se o to, aby ses cítil jako doma. A možná i lépe." Páni, ten kluk je fakt extrémně extrovertní. Znuděně jsem se šoural za ním, za sebou jsem táhl kufr a rozhlížel jsem se kolem: "Hm... asi mám přehnaně ambiciózní rodiče či co." Yixing se na mě otočil, opět mě obdařil svým roztomilým úsměvem a odvětil: "Co že tak zkroušeně? Musíš být otevřen novým zážitkům a zkušenostem. Uvidíš, že to tady je skvělé. Ah, a už jsme tady."
Otočil jsem se a uviděl jsem, jak se Yixing opírá o rám dveří a odemyká je. Otevřel je dokořán a rukou mi pokynul, abych vešel. "Prosím. Vítej ve svém království."

"Díky," vešel jsem opatrně a rozhlédl jsem se. Ohromné okno přímo naproti dveřím, jedna postel kousek od okna, druhá u zdi blízko dveří. Dvě skříně, noční stolky u postelí, za rohem velké zrcadlo a dveře, které pravděpodobně vedly do koupelny. To už jsem ale neměl zač zjistit, jelikož mi chlapec poklepal na rameno a už mě opět vedl ven. "Promiň, nechci na tebe nějak pospíchat nebo tak, ale za pár minut je oběd a pak odpolední vyučování, na které už se musíš dostavit. Budeš si muset vybalit až večer, jen tě nechám převléknout se do uniformy, a pak spolu půjdeme na oběd." Poté už spěšně vyšel ze dveří, přivřel je za sebou a nechal mi chvilku na převlečení. Odhadoval jsem tak šedesát sekund, vzhledem k tomu, jak moc je aktivní. Proto jsem nezahálel, rychle jsem si z postele u dveří vzal úhledně složenou školní uniformu a sundal jsem si sako.

Přesně o sedmdesát tři vteřin později, jak jsem stihl napočítat, zaklepal Yixing na dveře a pootevřel je: "Tak co, můžeme?"

"Jasně," hodil jsem si kravatu kolem krku a skoro jsem vyběhl ze dveří.

"Počkej počkej, ještě kravatu," zarazil mě. Ani jsem se nestačil nadechnout k odpovědi, a už se mi vehnal do osobní zóny. "Neumíš si ji zavázat? To nevadí, já to udělám." A opět mě nenechal zareagovat a pustil se do uvazování mé kravaty. Byl extrémně zručný. Během několika vteřin měl hotovo a mně se během té chvíle na tváři vytvořil ruměnec zahanbení. Výborně... ještě si teď bude myslet, že jsem tak neschopný, že si neumím ani zavázat kravatu. No co, alespoň bude mít co vyprávět u oběda, kterého se děsím ještě stokrát více. Tam už totiž nebudeme jen my dva. Bohužel.


Temptation ✔Kde žijí příběhy. Začni objevovat