Broken [CZ - Luke Hemmings]

36.

"To ne," vrtěla jsem pořád hlavou a dívala se Lukovi do tváře. Když udělal první krok směrem ke mně, vyprostila jsem se z Ashtonova sevření, otočila se na patě a namířila si to zpátky k autu. Ashton na mě po celou dobu něco volal, ale já ho nevnímala.

Tohle nezvládnu. Nezvládnu s ním být na jedné svatbě, když ještě k tomu vedle mě bude Ashton. Nechtěla jsem ubližovat Lukovi, Ashtonovi a ani sobě. Musela jsem se teď odsud dostat, jinou možnost jsem neviděla.

Co tady Luke vůbec dělal? Odkud znal Karen? Že by spolu byli nějak z rodiny? Ne, to asi ne, to spíš s jejím snoubencem. Proč jsem si nevyžádala od Karen seznam hostů? Protože tě nenapadlo, že by se tady mohl objevit Luke. A taky...kdo by o to žádal, že?

"Eleanor! Co se děje? Proč tak utíkáš?" volal za mnou Ashton už po několikáté, já jsem stále vrtěla hlavou.

"Jedeme domů. Já se potom Karen omluvím," řekla jsem pevným hlasem, i když jsem se celá třásla.

"Já tomu nerozumím, El. Co se stalo?" vyptával se Ashton, čímž to všechno ještě zhoršoval. Otočila jsem se směrem k němu a vyděsila se, jak blízko u mě stál, málem jsem do něj narazila.

"Nic," zavrtěla jsem hlavou. Oba jsme věděli, že jsem lhala, ale přesto jsem to řekla. Byla jsem fakt pitomá. "Chci jet domů," pošeptala jsem poté.

"No tak, El, řekni mi, co se-"

"Prosím, jenom mě odvez domů," skočila jsem mu do řeči, "já ti to pak vysvětlím," dodala jsem poté.

"Eleanor, já si myslím, že není nejlepší nápad odsud odjíždět," promluvil po chvíli, co se mi díval přímo do očí, "ať se stalo cokoliv, nechceš přece zkazit Karen svatbu, ne? A oba jsme se na tohle...těšili, ne? Já se třeba těšil. Prosím. Nejeďme domů," mluvil skoro šeptem Ashton. Já se zhluboka nadechla a zavrtěla hlavou.

"Nemůžu tady zůstat, já bych..." nedopověděla jsem to.

"Co bys?" nakrčil čelo Ashton.

"Ale...nic," mávla jsem nad tím rukou. Stoupla jsem si na špičky, jestli náhodou za Ashtonem neuvidím Luka. Nemusela jsem se rozhlížet dlouho. Stál nedaleko od nás a koukal naším směrem. Měl svěšené ramena a když viděl, že jsem se podívala jeho směrem, sklopil smutně pohled. Ubližovala jsem mu. Už zase.

"Povíš mi, co se stalo?" zajímal se tiše Ashton a lehce se ke mně naklonil. Tolik jsem teď odsud chtěla zmizet. Proč se tohle dělo?

"Tam...za tebou...za tebou je...Luke," vykoktala jsem ze sebe a pak svěsila hlavu podobně jako Luke. Všimla jsem si, že se Ashton otočil a zhluboka se nadechl. Nedávno jsem mu o Lukovi vyprávěla. Bylo to ten den, kdy jsem také viděla Luka.

"To je on?" nadzvedl obočí Ashton a kývl směrem k němu. Já jsem pouze přikývla. Znovu jsem se na Luka podívala. Chtěla jsem za ním jít, všechno mu vysvětlit, objat ho a už ho nikdy nepustit. Chtěla jsem vrátit čas zpátky, kdy jsme spolu byli jen my dva a nic jiného jsme neřešili. I tahle doba byla. Nebyla sice nejlehčí, ale měla jsem se skvěle. "Nevypadá...špatně," dodal pak Ashton a začal se smát. On se teď směje? Chvíli jsem se na něj dívala jako na blázna, ale pak jeho smích začal být nakažlivý a také se rozesmála. Teď jsme byli blázni dva.

"Čemu se smějeme?" zeptala jsem se. Teď jsem měla dělat všechno, hlavně ne se smát.

"Já nevím," zavrtěl hlavou, "ale očividně to pomohlo," poukázal ke mně. Já jsem přikývla a utřela si slzy, které mi vytryskly díky smíchu.

"Já chci domů," řekla jsem pak. Opravdu jsem chtěla domů. Chtěla jsem se schovat pod peřinu a nikdy zpod ni nevylézt. Myslela jsem si, že už Luka nikdy neuvidím. A...teď stál tady. Jen pár metrů ode mě. A já od něj utíkám. Zase.