Broken [CZ - Luke Hemmings]

19.

Seděla jsem v tureckém sedě na posteli, dívala se před sebe na svůj maličký stůl a přemýšlela. Dopadala na mě ta moje depka, které jsem se v poslední době úspěšně vyhýbala. Ale dnes bylo jenom otázkou času, co si dám hlavu do dlaní a rozbrečím se.

"Nebreč, nebreč, všechno je v pohodě," říkala jsem si sama pro sebe a zhluboka se nadechla, doufala jsem přitom, že tohle všechno pomůže a já to překonám. Potřebovala jsem to překonat, nechtěla jsem být tak slabá. Teď už ne.

Ale dnes jsem svou vnitřní bitvu prohrála. Slzy se prodraly na povrch a pomalu stékaly po mé tváři. Okamžitě jsem začala vzlykat a ztrácela nad vším kontrolu. Už mě to zase všechno ovládlo. Úplně všechno.

Začalo to, když jsem dnes přišla ze školy. Nikdo doma nebyl. Bylo by to normální, kdyby taťka neměl dovolenou. V kuchyni jsem našla lístek, který jsem v hloubi duše věděla, že najdu. Ale i když jsem to tušila, naštvalo mě to. A hlavně rozesmutnělo.

El, tak já tam teda jedu. Promiň, že jsem tě nevzal s sebou, příště spolu určitě pojedeme. Chci být sám. S ní. Doufám, že to chápeš.

Blbec.

A ne, nechápu. Nechápu, jak mě nemohl s sebou vzít! Vždyť já jsem jeho a její dcera! Chtěla jsem tam jet. Věděl to moc dobře. A také věděl, že mi to ublíží, když pojede beze mě. Ale je mu to bylo jedno. Byl to sobec. Hnusný sobec.

Přišlo mi, že matčinou smrtí jsem neztratila jednoho rodiče, ale oba dva. Bylo to smutné, ale bohužel jsem to tak cítila. Změnil se. Moc se změnil. Nebýval takový. Já jsem taky nebyla taková jako předtím, ale on to přeháněl.

Všechno to svedl na mě. Chápala jsem, že to potřeboval na někoho svézt. Ale nemusela jsem to být já. Vybral si jediného člověka, který mu zbyl. Nechápala jsem to.

Jakmile jsem papírek roztrhala na kousíčky, šla jsem se posadit na postel. A tehdy to začalo. Zaplavil mě ten známý pocit. Bezmoc. Bolest. Zoufalost. Hlavně tedy ta zoufalost.

Brečela jsem a brečela. Nedokázala jsem to zastavit. A ani jsem nechtěla. Potřebovala jsem to ze sebe dostat ven. Věděla jsem, že mi pak bude líp.

Nemyslela jsem jenom na maminku, na to, jak moc mi chyběla, na to, jak nutně jsem potřebovala, aby mě objala. Nebo na to, jak mě taťka zklamal, jak jsem ho pomalu začínala nesnášet. Myslela jsem i na Luka, Annu, Michaela.

V těchto chvílích se mi moc často nestávalo, že jsem myslela i na ně, ale dnes jsem se potřebovala vybrečet ze všechno. Úplně ze všeho.

Trápilo mě, že Annie byla smutná z toho, že ji Michael prakticky odmítl. Nedávala to sice na sobě najevo, ale já jsem jí to viděla na očích. Byl mi to líto, protože jsem měla Annie moc ráda.

Když mi Luke potvrdil, že jsem měla pravdu s tím, že jeho tehdejší holka byla Annie, trochu mě to zasáhlo. Nemělo by mi to dělat starosti, ale dělalo. Nebyla jsem naštvaná na Annie a ani na Luka, že mi to neřekli. Tohle mi vůbec nevadilo.

Byla jsem z toho spíš hodně smutná. Ne kvůli tomu, že se rozešli nebo tedy spíš, že se Annie s Lukem rozešla kvůli Mikovi, ani kvůli tomu, že z toho musel být hodně smutný a že možná kvůli tomu byl vůči ostatním tak nepřístupný. I když...to mi bylo líto taky.

No ale hlavní důvod, proč mě to trápilo, bylo to, jak se Luke na Annie díval. Nenáviděl ji. Příčila se mu. Nechtěl s ní mít nic společného. Šlo to z něj cítit. Někde uvnitř jí ale pořád musel mít svým způsobem rád, ale rozhodně převažoval vztek.