Broken [CZ - Luke Hemmings]

31.

O dva měsíce později

Dnes to byly přesně dva měsíce od toho příšerného dne. Dva měsíce. Mně přišlo, že už to bylo tak před rokem, ale také jsem měla pocit, že se to stalo včera. Nedokázala jsem to přesně vysvětlit.

Třeba teď v pondělí jsem seděla na posteli s otevřeným sešitem do dějepisu, měla jsem se učit, ale zase jsem byla myšlenkami úplně někde jinde. Myslela jsem zase na ten den a přišlo mi to tak dávno. Přišlo mi, že se na téhle cizí posteli učím už věky, a přitom to byly jen dva měsíce. A například včera mi zase přišlo, že se to stalo nedávno. Cítila jsem tu bolest, slyšela jsem své myšlenky, které to už se vším vzdaly...

Ale přesto jsem dostala druhou šanci. Pořád jsem tady byla. Sice se můj život změnil, ale žila jsem. Měla jsem někdy chuť odsud zmizet, neprobudit se, ale já už si řekla, že to nikdy neudělám. A to hlavně kvůli sobě.

"Hej! Eleanor! Co ty tady tak sedíš?" zavolala na mě Jessica, moje nejlepší kamarádka snad od školky, moje bývalá sousedka a současná spolubydlící. Až teď, když na mě zavolala, jsem si uvědomila, že jsem ještě pořád seděla na trávě na zahradě za krásným domečkem, který jsem teď nazývala domovem. Bylo to absurdní, protože jsem svůj opravdový domov viděla z okna pokoje, kde jsem spávala. "Nemáš být u Williamse?" zavolala na mě znovu, když jsem se zvedala na nohy.

"J-já už jsem tam byla," pronesla jsem trochu nejistě. Pan Williams byl psycholog, ke kterému jsem začala chodit, jakmile mě propustili z nemocnice a přestěhovala jsem zpátky do svého rodného města.

Neměla jsem v plánu se tady vracet. Když jsem se v nemocnici probudila, netušila jsem, jak jsem se tam dostala, všechno mi to objasnila až Kelly, mamka od Jessicy. A kromě toho, že mi řekla, co se stalo během toho, co jsem byla mimo, mi i navrhla, že bych mohla žít s nimi. Moc dlouho jsem nad tím nepřemýšlela, protože jsem se stejně nechtěla vrátit do toho hrozného bytu a ani do té školy, celkově jsem nechtěla být v tom městě, kde jsem posledních pár měsíců žila.

Trochu jsem se děsila toho, že budu bydlet tak blízko domu, který jsem ještě před rokem obývala a kde jsem toho tolik prožila, ale nakonec jsem si zvykla. Nejdříve jsem při pohledu na něj brečela, ale teď už mi to tak ani nepřišlo. Bylo to mnohokrát lepší, než bydlet v tom bytě, kde jsem si chtěla vzít život.

"Jo? Vlastně jo, už je tolik hodin. Ehm...já jen...bála jsem se, když jsem tě tady viděla tak sedět," svěřila se mi. Tohle mi říkala pořád. V jednom kuse se o mě bála. To bylo na tom snad nejhorší. Nikdo mi už nevěřil. Nikdo mě nebral vážně. Byla jsem ta holka, co se chtěla zabít.

"Nemusíš se o mě bát," pošeptala jsem a namířila si to pomalu k domku kolem ni.

"Ale musím, vypadáš...vypadáš..."

"Hrozně? Já vím," zasyčela jsem. Nechtěla jsem to poslouchat. Hlavně ne od ni, která se na mě tehdy, co jsem se s taťkou přestěhovala, vykašlala. Byla jsem ráda, že mě k sobě s Kelly vzaly, protože bych jinam neměla kam jít, ale tohle mě štvalo. Věděla jsem, že jsem vypadala hrozně, nemusela mi to pořád připomínat.

"Já ti chci pomoct, Eleanor. Proč mi to nedovolíš?" zaskučela. Trochu jsem se zarazila. Tohle mi říkal i jeden blonďák, který to pak ještě tisíckrát zhoršil.

"Protože už mi pomáhá pan Williams," řekla jsem a vešla dovnitř. Slyšela jsem, že šla za mnou.

"Očividně ti moc nepomáhá," zabručela. Já jsem nad tím pouze převrátila oči v sloup. Tohle už mi taky řekla víckrát. Nebrala jsem to vůbec vážně. Pan Williams mi hodně pomohl. Byl to jediný člověk, který mě chápal. Tedy aspoň to tak vypadalo.