Broken [CZ - Luke Hemmings]

20.

Byla sobota. Vysněný víkend a vysněné týdenní prázdniny, krásných pár dní bez školy. Znělo to hodně dobře, ale vůbec jsem se skvěle necítila. Pochodovala jsem po bytě a přemýšlela nad tím, co bych měla dělat.

Už jsem stihla tady vysát, vytřít, umýt okna, umýt koupelnu, uklidit si v pokoji a také jsem žehlila. Přišla jsem si jako nějaká hospodyňka, ale aspoň jsem se udržela v pohybu a nemusela myslet na věci, které mě trápily.

Nikdo mi nebral mobil. Nikdo. A už jsem z toho začínala šílet.

Taťkovi volám už tři dny a ještě mi to nezvedl. I když jsem na něj pěkně naštvaná, pořád to je můj otec a mám o něj strach. Myslela jsem si, že pojede na hřbitov, možná navštíví své staré známé z města a pak se hned na druhý den vrátí. Jenže doma ještě nebyl a ani mi nezavolal!

Pak jsem volala Annie, protože jsem si s ní chtěla promluvit. Už dlouho jsem si jen tak s nějakou holkou nepovídala a chybělo mi to. Předtím, když ještě moje maminka žila a byla zdravá, jsem mluvila hodně s ní, ale také se svou nejlepší kamarádkou Jess, která se mi teď už ani raději neozývala.

Ale Annie mi to taky nezvedla. Asi byla někde se sourozenci nebo s Michaelem, tak jsem to nechala být.

Zavolala jsem ještě Lukovi, ale ten mi to taky nebral. A to už jsem byla zoufalá. Luke mi vždycky bral mobil! Co se to dneska dělo? Volala jsem mu dohromady pětkrát a napsala mu i zprávu, ale zatím se mi neozval.

A tak jsem se rozhodla, že dám trochu dohromady byt. Jenže teď, když už jsem byla unavená a otrávená z úklidu, neměla jsem co dělat. Mohla bych si ještě uvařit rychlý oběd, ale to se mi taky nechtělo, protože jsem na jídlo neměla ani pomyšlení.

Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu na procházku. Netuším, co to do mě vjelo, ale najednou jsem dostala chuť tohle město trochu prozkoumat. Určitě se někde ztratím, ale to mi teď bylo jedno. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu.

Ani jsem se nepřevlékala. Měla jsem na sobě své oblíbené, pohodlné tepláky, volnou mikinu a přes to jsem si přehodila lehkou bundu. Venku bylo krásně a poměrně teplo. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy jen tak šla ven. Na čerstvém vzduchu jsem se pouze ocitla tehdy, když jsem šla do školy a ze školy, jinak jsem se venku nezdržovala.

Napadlo mě jít do maličkého parku, kolem kterého jsem skoro každý den chodila. Vždycky mě to tam lákalo, posadit se na lavičku a jen tam tak sedět. Ale pokaždé jsem si to rozmyslela a raději zůstala doma ležet v posteli.

Jakmile jsem tam došla, vyhlídla jsem si nejbližší lavičku, na kterou jsem se následně posadila. Podívala jsem se na mobil, jestli mi náhodou někdo nezavolal zpátky, ale pořád nic. Povzdechla jsem si a schovala ho zpátky do kapsy.

Zavřela jsem oči a jako vždy začala snít o věcech, které byly naprosto nemožné. Ve všech mých představách byla hlavně moje maminka, takže bylo jasné, že se to nikdy nestane. Ale člověk může snít, no ne?

Ani nevíte, jak moc bych chtěla říct mamince o Lukovi, o Annie, o všech, které jsem tady poznala. Chtěla jsem ji toho tolik říct, ale nemohla jsem. Stálo to za prd. Všechno stálo za prd.

"Jéé, ahoj, Eleanor, co ty tady?" promluvil najednou známý hlas a tím přerušil mé depresivní myšlenky. Otevřela jsem oči a vzhlédla k vysokému, tmavovlasému klukovi, který se na mě díval s nadzvednutým obočím. Asi mě tady nečekal. Nedivila jsem se.

"Ahoj, Cale," pokusila jsem se o úsměv. Uvědomila jsem si, že to bylo snad poprvé, co jsme se ocitli o samotě jenom my dva. Moc jsme se spolu nebavili, přišlo mi, že si nemáme co říct. Ale bavili se s ním mí kamarádi, takže jsme spolu někdy prohodili pár slov, ale nikdy to nikam nevedlo. "Já...nic, potřebovala jsem na vzduch," dodala jsem pak.