Broken [CZ - Luke Hemmings]

33.

"Můžu tě doprovodit?" navrhl světlovlasý kluk, když mě dohonil na přeplněné chodbě po dnešní poslední vyučovací hodině. "Máš vůbec deštník? Venku prší..."

"Nemám," zavrtěla jsem hlavou a zastavila se na kraji, abych nevadila procházejícím lidem. Ashton se zastavil přede mnou. "A můžeš mě doprovodit, stejně to děláš každý den, už se mě nemusíš ptát," řekla jsem pobaveně a on se na mě usmál.

"Dobře," přikývl, "tak pojďme," popohnal mě a já se bez řečí dala zase do kroku.

"Nemůžu uvěřit tomu, že ještě dva dny a jdeme si pro vysvědčení," pronesla jsem, když jsme se dostali ven, kde kdybychom neměli deštník, byli bychom okamžitě promočení na kost.

"Jo," souhlasil, "ten rok utekl celkem rychle," dodal a více se na mě natiskl, aby na nás nedopadaly kapky.

"Ani ne, mně to přišlo nekonečné," řekla jsem a zamyslela se, co se mi tenhle školní rok stalo. Přeběhl mi z toho mráz po zádech. Už minulý rok, jak jsem ukazovala mamce vysvědčení, jsem věděla, že to je možná naposledy, co jí ho ukazuji. Tehdy jsem si to nechtěla připustit, ale někdy v hloubi duše jsem to věděla.

"Jo?" nadzvedl obočí. "Jak to?"

"Nevím," pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem mu lhát, ale jestliže jsem chtěla začít od začátku, musela jsem zapomenout na svou minulost. Nechtěla jsem si ji pořád připomínat. "Byla jsem během něj na třech školách, musela jsem si zvykat na nová...prostředí, takže asi proto," dodala jsem nakonec. To nebyla úplně lež...

"Jo, to chápu," přikývl Ashton a usmál se na mě, "a jsi spokojená s vysvědčením?"

"Jasně, budu mít sice trojku z matiky a fyziky, ale když jsem tu přišla, hrozily mi i čtyřky, takže jsem spokojená," pověděla jsem mu. Zajímalo mě, jestli by na mě byl Luke pyšný...

"Jsi dobrá," pronesl s úsměvem.

"Ále...říká ten, co bude mít vyznamenání," řekla jsem a šťouchla do něj lehce loktem.

"Ale kdybych se stěhoval tak jako ty, tak bych to určitě nezvládl," pronesl. To stěhování bylo to nejmenší...

"Nechme školu školou," řekla jsem, "co budeš dělat o prázdninách?"

"No...půjdu na svatbu," zasmál se a já s ním. Oba půjdeme na svatbu a to už za čtyři dny. Byla jsem z toho trochu nervózní, v životě jsem na žádné svatbě nebyla.

"To já taky. Včera za mnou přišla Karen a donesla mi šaty, které mi na svatbu koupila," prozradila jsem mu. Dost mě překvapilo, když mi někdo zaklepal na dveře od pokoje a že za nimi stála Karen celá vysmátá se světle modrými a jednoduchými šaty v ruce.

Když jsem si je oblékla a uviděla se v zrcadle, otevřela jsem v úžasu pusu dokořán, přesně tak jako nedávno, kdy mi ostříhala a nabarvila vlasy. Vypadala jsem krásně, tak...jemně, tak...nedokázala jsem to popsat, byla jsem prostě jiná. Na tohle jsem nebyla zvyklá. Vůbec.

Samozřejmě jsem se zase s Karen hádala, že jí je zaplatím, ale ona to odmítla. Prozradila mi, že mi je musela koupit, protože podobné měla maminka na její první svatbě. Kdyby se taťka nezbavil jejího veškerého oblečení, třeba bych je tam někde našla. Snažila jsem se zapátrat v paměti, jestli jsem mamku v podobné róbě viděla, ale nevybavila jsem si vůbec nic.

"Nemůžu se dočkat, až tě v nich uvidím, budeš určitě neodolatelná," zašeptal poslední slovo a následně se začervenal, já sklopila rozpaky pohled.

"To se uvidí," řekla jsem potom. Mně se líbilo, jak jsem v těch šatech vypadala, ale stejně jsem měla radši trika a kalhoty.

"Já jsem o tom přesvědčený," řekl a tváře se mu začervenaly ještě víc.