Broken [CZ - Luke Hemmings]

1.

"Já to nezvládnu," prolomila jsem ticho, které nastalo poté, co jsme s taťkou dojeli před velkou budovu, což od teď bude má nová škola. V životě jsem tam nebyla, bylo to pro mě úplně neznámé místo, ale i přesto jsem se tam musela dostavit na první hodinu, která začínala přesně za deset minut.

Měla jsem stáhnuté břicho nervozitou, vůbec mi nebylo dobře. Navíc mě bolela hlava z nedostatku spánku. Ani jsem si nepamatovala, kdy jsem se naposledy dobře vyspala. Poslední dobou byla pro mě každá noc utrpením.

"Ale zvládneš, bude to v pohodě," snažil se mě povzbudit taťka. Natáhl ke mně ruku a stiskl tu mou. Odvrátila jsem se od budovy, kterou jsem do té doby skenovala pohledem, a podívala se na svého otce.

Píchlo mě u srdce, když jsem ho viděla tak zničeného. Jeho obrovské kruhy pod očima nešly přehlédnout a jeho ustaraný, strhaný obličej už vůbec ne. Za poslední dny zestárl o několik let. Už to nebyl ten veselý člověk, se kterým jsem se dokázala smát nad každou blbostí. Když jsem se nad tím zamyslela, jeho ani svůj smích jsem neslyšela už dost dlouhou dobu.

Změnil se. A já taky.

Nic jsem na jeho povzbuzení neřekla, jelikož jsem tomu nevěřila. A pochybovala jsem, že tomu věřil on sám. Školu možná zvládnu, ale co se týkalo celkově mého života, o tom jsem si už tak jistá nebyla.

"Já si to rozmyslela. Vezmi mě zase domů. Půjdu do školu v pondělí," pronesla jsem nakonec a dívala se na něj prosebným pohledem.

Dnes byla středa. Včera odpoledne, když jsem seděla v našem novém obýváku u televize, jsem se rozhodla, že už bych to neměla oddalovat a měla bych asi po třech týdnech jít do školy. Taťka tam stihl ještě zavolat a oznámit vedení, že nepřijdu další týden v pondělí, ale už tento ve středu.

Včera se mi to zdál jako dobrý nápad. Dnes už tak moc ne.

"Já už tam znovu nevolám," zavrtěl taťka hlavou.

Chápala jsem ho. Měl toho teď hodně a já jsem mu to vůbec neulehčovala. Musel prodat náš dům, ve kterém jsem strávila celé své dětství, pak si někde najít novou práci a podle toho si začít hledat byt. Musel mi vyřídit přestup do nové školy. A pak to stěhování přes sto kilometrů od našeho domu do úplně neznámého místa...

Bylo toho hodně. A to pořád zdaleka nebylo všechno, co ho trápilo.

"Asi bych už měla jít," vydechla jsem a ukázala na tu budovou. Pak jsem se podívala na hodinky. Měla jsem pořád čas, ale věděla jsem, že mi bude dlouho trvat, než najdu správnou třídu, protože jsem se tam vůbec nevyznala. Sice jsem v ruce držela plánek školy, ale ten byl na mě moc složitý.

"Jo, běž už. To zvládneš. Po škole tě vyzvednu, dobře?" oznámil mi a povzbudivě se na mě usmál. Já jsem se o úsměv ani nepokoušela, vůbec mi do smíchu nebylo.

Ještě naposledy mi pořádně stiskl ruku. Když ji pustil, přála jsem si, aby to nedělal. Když mě držel, cítila jsem se v bezpečí a celkově mě to uklidňovalo. Nechtěla jsem, aby odjížděl, nechtěla jsem, aby mě tu nechával. Nebyla jsem si jistá, jestli to sama zvládnu.

"Měj se, tati. Mám tě ráda," pronesla jsem nakonec, i když se mi to říkalo dost těžce. Ještě jsem se k němu naklonila a dala mu krátkou pusu na tvář. Nemohla jsem ho déle zdržovat, musel toho ještě dost zařizovat. Měl důležitější věci na práci, než tady se mnou sedět v autě a dodávat mi sebevědomí.

"Já tebe taky a neboj se, to zvládneš," zavolal ještě za mnou, když už jsem vylezla z auta ven a chystala se zavřít dveře.

Nic jsem na to neřekla, pouze jsem mu zamávala a zabouchla dveře, aby mohl vyjet. Otočila jsem se čelem k budově a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Přitáhla jsem si černý kabát blíž k tělu, protože venku byla příšerná zima.