My messenger Stalker [ OPRAVUJE SE ]

# Stalking number seventeen

Protože jsem byla hodná a měla toho dost za sebou rozhodla jsem se, že ho poslechnu a přesedla jsem si dopředu vozidla. Ten muž se na mě podíval a řekl mi, ať mu vyprávím to, co se stalo. Než dojedeme do města, času dost.

Vyprávěla jsem mu o všem, o tom, jak jsem měla narozeniny, o tom jak mě i mou kamarádku unesl. O tom, jak se k nám choval jako k havěti a v neposlední řadě o tom, že zabil mojí kamarádku... Když jsem pronesla poslední větu začala jsem potichu plakat. ,, děvče, to musíme nahlásit ale napřed..." ,, co napřed ? " ,, zachránil jsem tě a tak by ses mi měla odvděčit."  Podívala jsem na toho muže se strachem v očích. Už jsem měla dost ! ,, co po mě chcete ??" ,, chci po tobě jen aby jsi na stanici vypovídala pouze pravdu. Nic přibarveného." ,, dobře, slibuju."

Jely jsme dál a dál. Po půl hodině jsem viděla značku mešta. Věřila jsem mu. Opravdu věřila. Ale značka města, neodpovídala tomu, kde bydlím. ,, kde to jsme ? " ,, tady bydlím já i můj kámoš. " ,, pane, máte nějaký zvláštní slovník." ,, ale noták kočičko...ty sis opravdu myslela, že by jsi Michaelovi utekla, nechtěj mě rozesmát." ,, co jste vlastně zač ?" ,, jsem jeho dlouholetý společník." Vykulela jsem oči a nechtěla pomyslet na to, co mě čeká. Chtěla jsem něco říct ale on mě předeběhl. ,,a vyslal mě pro tebe hned, jak se dozvěděl, že jsi pryč." ,, řeknete mi alespoň jak vám říkají ?" ,, Mlátička " Lekla jsem se a neměla jsem chuť k řeči. Přece mě nemůže jen tak unést, podruhé. To nejde...musím něco vymyslet.

---

Zastavili jsme u krásného domu. Bylo to spíš sídlo. ,,kde to jsme ?!" ,, tady můj šéf bydlí... A už se neptej" Vypadalo to jinak než doposud. Bylo to honosné sídlo s krásným anglickým trávníkem a každé podlaží mělo asi 400m2 bye Oko. Šly jsme dovnitř. U dveří mě přivítal komorník. Poznám ho, protože komorníka doma máme taky. Přišlo mi ale divné, že by někdo tak zabezpečený zabíjel lidi. ,, ah, slečna McDeallová jste očekávána. Prosím pojďte za mnou." ,, děkuji" Šla jsem po schodech které byly z teaku. Byla jsem unesena. Najednou jsem se objevila před velkými dveřmi
. Měly takový zvláštní symbol. Možná rodový Erb ? Nevím. Bylo to zvláštní. Z čista jasna se ty dveře otevřely a já viděla síň. Obří síň. ,,Ach Mio, tady jsi. Snad jsi si nemyslela, že bych tě zabil. " ,,emm, ne...nemyslela. Jen jsem byla dlouho bez rodiny a tak. Chtěla jsem je vidět. " ,, to jsi mi ale měla říct. Mám tu pro tebe kazetku." ,, vážně ?" Neodpověděl mi a kazetu mi pustil. Konečně jsem viděla svoje rodiče. Konečně jsem slyšela jejich hlas. Po půl roce jsem je viděla. Úplně mě to dojalo.
,, Dobrý den, jmenuji se Eleanor McDeallová a toto je můj manžel Ted McDeall. Tímto bychom chtěli vzkázat únosci nebo únoscům naší dcery, že přistupujeme na požadovanou sumu 3 500 000$. Avšak podmínka je taková, že chceme telefonát s Miou. Chceme slyšet její hlas, neupravený...Chceme slyšet Miu. Pak kazetu vypl. A řekl mi, že můžu být za svoje rodiče ráda. Taky že jsem.

Pohled Michaela

Pustil jsem jí tu nahrávku, kterou jsem stáhnul z netu. Byla ubrečená až moc. Dokonce mi jí bylo i líto. Docela mi začalo vadit, že jsem zabil Emmu. I její rodina by zaplatila. Teď se s tím nedá nic dělat. Asi bych měl nechat to auto shodit do jezera. Ať se zase něco děje. Teď si ale musím dát na Miu pozor. Snad se jí tu bude líbit. Musím zavolat do domu McDeallových a přesvědčit je, že Mia stále žije...jinak nedostanu prachy. Hned zítra ráno zavoláme.

--------------------------------------

Konec se blíží, vím, jeto slabší...nestíhám psát a proto jsem něco narychlo naškrábal.

Snad se kapča líbila :- )