Kamarád? | FF Vaďák

~•~ KAPITOLA 42 ~•~

Sedím na posteli, knížka v ruce a na stolku sodovka.

Můj normální večer.

No, takhle... Byl by normální, kdyby mi najednou nezazvonil mobil. Normálně večer mobil nevytahuju, ale protentokrát se podívám, kdo mi napsal.

Natáhnu se k zásuvce, abych vyndala mobil z nabíječky.

Odemknu dispej, nejprve se podívám na hodiny: 17:17 - magické číslo!

Sice na to nevěřím, ale co...ničemu to neuškodí.

Sevřu prsty v dlani a v duchu si vyslovím 1 přání:

Ať nám to s Vadimem dlouho vydrží...

Tak, a teď se můžu konečně dostat k té zprávě...

Nová zpráva od uživatele Anet(k)a:

Anet(k)a: Stejně si ho vezmu zpátky...

Chvíli jsem nechápavě a zároveň překvapeně koukala na obrazovku a pak až jsem se odhodlala něco odepsat.

Já: Aneto promiň, ale jestli se tam někde se svýma "velkýma" kámoškama pokoušíš o nějakej vtípek, tak se ti tohle moc nepovedlo...

Nenapadá mě rozumné vysvětlení toho, co mi Aneta napsala... No, možná mě něco napadá... Ale to je blbost.

Jak by mohla Aneta vědět o mém vztahu s Vadimem?... A ještě k tomu si dovolit mi napsat, že si ho vezme...zpátky?

Jak říkám, blbost.

Stejně mi to ale vrtá hlavou...

,,Buch!" polekaně sebou trhnu a zamířím pohled k místu, odkud se zvuk ozval... Šlo to...z kuchyně?!

Že by už přišla mamka?

Co nejpomaleji jsem slezla z postele a zamířila do kuchyně.

Opatrně jsem našlapovala po dřevěné podlaze, až jsem došla ke dveřím od kuchyně. Tak jo, začínám se bát.

Přece jenom, já, takový milovník hororů... Už mi to pomalu začíná lézt na mozek.

Pomalu otevřu dveře.

,,Mami? Já myslela že máš přijít až později." promluvila jsem na svoji matku.

Seděla na jídelní židli, lokty měla opřené o stůl a obličej v dlaních.

,,Mami? Jsi v pořádku?" polekaně jsem k ní vzhlédla a přiběhla k ní.

Ona jen nehnutě seděla a nic neříkala.

,,Mami? Stalo se něco?"

,,Ne! Nic se nestalo!" zakřičela najednou a bouchla pravou dlaní do stolu. Z jejího hlasu byl slyšet pláč.

,,Mami... Řekni mi co se stalo, všechno bude v pořádku..." snažila jsem se jí chytnout za ruku, ale ona jen ucukla.

,,Když říkám, že se nic nestalo, tak se nic nestalo!" zakřičela tak nahlas, že to bylo slyšet snad až k sousedům.

,,Mami, nechci na tebe tlačit, ale když mi to povíš, tak bych ti možná mohla pomoct..."

,,Terezo! Běž do svého pokoje!"

,,Mami, ale já..."

,,Hned!"

Nevím, co se stalo, ale takovouhle jsem ji nikdy předtím neviděla... Měla zarudlé oči od pláče, znatelné kruhy pod očima a rozcuchané vlasy.

Běžela jsem rychle do pokoje a zabouchla za sebou dveře.

Začala jsem pociťovat to známé pálení v očích způsobené jen žalem a zoufalstvím.

Nemůžu tady zůstat, když nepotřebuje poradit nebo pomoct, zvládne to tady jednu noc beze mě.

Začala jsem rychle házet oblečení a všechny moje potřebné věci do vaku s účelem, že přespím u Sončy.

Hodila jsem na záda vak, obula si boty, které se nějakým zázrakem ocitly u mě v pokoji a vyrazila k hlavním dveřím.

,,Teri! Počkej!" usylšela jsem za sebou matčin hlas, ale to už bylo pozdě. Zabouchla jsem za sebou dveře a vyrazila k Sonče, která odsud nebydlí zas tak daleko.

Běžela jsem skoro sprintem a ignorovala nesrozumitelné pohledy kolemjdoucích.

Konečně jsem dorazila k Sonče. Chvíli jsem hledala zvonek a konečně, když jsem ho našla, jsem ho zmáčkla.

Otevřely se dveře a v nich nestála jen Sonča, ale i Barča.

,,Barčo! Co ty tady děláš?" vyhrkla jsem okamžitě.

Dnešek je samé překvapení.

,,To bych se spíš měla zeptat já tebe!" skoro až vykřikla pobaveně Barča.

Odvrátila jsem pohled od Barčy a zamířila ho k Sonče.

,,Mohla bych tady prosím, jenom dnes, přespat?"

Čau všichniii :D
Tak, po zase delší době nová kapitola :D Tentokrát ne tak zajímavá, ale nebojte, příště už to snad zajímavé bude :D

Takže, blížíme se už ke konci celé knihy :( Mám v plánu napsat nejvíc tak pět kapitol, ještě přesně nevím, jak to bude :D

Každopádně moc moc Vám všem děkuji za hlasy a pěkně komentáře :)

Budu se na Vás těšit u další kapitoly :)

S pozdravem a poděkováním:
Vaše TerusLKa