Kamarád? | FF Vaďák

~•~ KAPITOLA 27 ~•~

Ležela jsem na posteli a po dlouhé době jsem četla svoji oblíbenou knihu. Poslední dobou jsem vzhledem k okolnostem neměla na takovéhle věci, jako je čtení knih, čas nebo náladu. Jelikož mě pořád trochu bolela hlava, ulila jsem se z diskotéky na kterou šli snad skoro úplně všichni kromě mě. Jsem ráda, že jsem měla nějakou výmluvu, protože na nějakou takovou akci, jako je diskotéka, jsem dnes opravdu náladu neměla. Dočítala jsem zrovna 27. kapitolu, ale od napínavého konce mě odtrhlo hlasité zaklepání na dveře.

,,Dále!" zakřičela jsem co nejhlasitěji, aby to přes široké dřevěné zzdi chatky bylo slyšet. Otevřely se dveře a do pokoje vešel Adam.

,,Ahoj, jak ti je?" zeptal se mě s překvapivě milým výrazem.

,,Jde to...co potřebuješ?" Posadila jsem se a čekala na odpověď.

,,Chtěl jsem se ti omluvit...no, za to dnešní ráno." Pochybovačně jsem pokývla hlavou.

,,Vůbec nevím, co se to se mnou stalo...nějak jsem se neovládl, promiň." řekl a sklopil hlavu. Sice nechápu, proč se mi omlouvá zrovna teď, ale na znamení přijmutí omluvy jsem přikývla.

,,Hele...přece tady nebudeš jen tak ležet a nudit se. Pojď za náma." Teď už mi připadal jako starý dobrý Adam. Na obličeji mu naskočil hravý úsměv a i přes to, že se mi moc nechtělo, jsem ho nezklamala a vstala z postele.

,,No dobře. Tak já tam dojdu, jo?" Po dlouhé době jsem se na něj usmála. On radostně přikývl a odešel.

,,Heleme se kdo vstal z mrtvých!" křičela na mě přes všechen ten hluk Aneta (ta "fiflena") a skupinka holek kolem ní se smála. Musí pořád tak prudit? Jen jsem zvedla oči v sloup a nechalla ji i její "svěřenkyně" postávat v rohu místnosti, kde se právě konala diskotéka. Došla jsem na druhý konec místnosti a sedla si na židli i k ostatním, kteří nechtěli tancovat. Dělalo se mi úplně špatně, když jsem viděla všechny ty fanynky s tunou make-upu, rtěnek a různých líčidel, oblečené, s prominutím, jako ku*vy, jak se zoufale snaží zapůsobit na svoje oblíbené youtubery. Když jsem se ale podívala na skupinku menších, srandovně tancujících dětí, jak si ze sebe umějí udělat srandu, narozdíl od ostatních, musela jsem se usmát. Z mého pozorování těch dětí mě vytrhl Martin, který se ke mně během tance přibližoval.

,,Tak jsi nakonec přišla!" křičel na mě Martin přes hlasitou hudbu. Já křičet nechtěla a tak jsem jen s úsměvem přikývla. Hlasitá rychlá hudba utichla a místo toho "DJ" pustil pomalý ploužák. Parket se rychle vyklidil a zůstali na něm jen youtubeři, kteří chtěli udělat radost nějakým fanynkám a vyzvali je k tanci.

,,Smím prosit?" ozval se najednou usměvavý Martin.

,,Vždyť já ani neumím tančit." usmála jsem se na něj.

,,A myslíš si, že já jo? Pojď! Martin ke mně natáhl ruku a mně nezbývalo nic jiného, než jít tančit. Zaváhala jsem, ale podala mu ruku a došli jsme na parket.

,,Jestli se zase nějak ztrapním, tak je to tvoje vina." upozornila jsem ho rozesmále.

,,Neztrapníš." řekl sebevědomě a chytil mě kolem pasu. Já ho objala holem krku a položila bradu na jeho rameno. Martin měl sice pravdu, že neumí tancovat, protože mi neustále šlapal na nohy a já se jen smála...smích mě ale přešel, když jsem uviděla Anetu s Vadimem, jak tancují asi pět metrů od nás. Ucítila jsem, jak Martinovi ruka sjela až na můj zadek, ale já mu ji rychle zvedla nahoru. Zvedla jsem hlavu a se smíchem jsem se na něj podívala.

,,Promiň...no víš, síla zvyku." Oba jsme se začali strašně smát...bylo mi jasný, že to Martin myslel jen ze srandy. Položila jsem hlavu zpět na jeho rameno a nenápadně jsem pokukovala po Vadimovi a Anetě. Vadim nevypadal moc nadšeně...místo toho, aby se soustředil na tanec, stejně jako já po něm, pokukoval on po mně. Když se naše pohledy setkaly, zatvářil se ještě ublíženěji, než se tvářil doteď a potom rychle pohled odvrátil. Odsunul se od Anety, něco jí řekl a zamířil směrem ke dveřím. Podívala jsem se na Anetu, která tam stála sam uprostřed parketu a zírala na odcházejícího Vadima. Než Vadim zavřel dveře, smutně se na mě podíval a zmizel venku.