Kamarád? | FF Vaďák

~•~ KAPITOLA 36 ~•~

Nevím, kolikrát se budu ještě omlouvat (:D) ale OMLOUVÁM SE za strašně dlouhé nevydání kapitoly...za 1) škola - učitelé se asi rozhodli, že nám zničí život písemkama a za 2) Začala jsem s psaním nové fanfikce o Vláďovi - Maybe Happy End, takže doufám, že se podíváte :)

A už nebudu zdržovat a přeji příjemné čtení :)

Stál jsem tam s rudými tvářemi a šokovaně zíral na její dům. Vůbec nechápu to, co se tady právě stalo. Nejspíš bych se měl radovat, že jsem dosáhl toho, čeho jsem chtěl, ale v tomhle případě, kdy jsem to opravdu nečekal, jsem se nezmohl na nic jiného, než stát na kraji ulice jako socha a blbě, se smíšenými pocity zírat.

Když jsem se po delší chvíli vzpamatoval a uvědomil si, že už se nevrátí a třeba mi nějak nevysvětlí, co to bylo, otočil jsem se, nechápavě, ale zároveň šťastně na patách a zamířil do temné uličky směrem k mému bytu.

Pohled Teri:

Půl druhé ráno a já za žádnou cenu nemůžu usnout. Musím na to pořád myslet, pořád musím myslet na něj. Vlastně ani nevím, co si o tom všem mám myslet...a co si teprve musí myslet on. Achjo. Přetočila jsem se na bok a plácla se rukou do čela. Buď se před vším skrývám a vyhýbám a když se s tím konečně snažím něco udělat, musí se to vždycky nějak takhle podělat. Ne, že bych té pusy litovala, to ne, ale prostě nevím, co si o tom myslí on...a celkově - všechno je teď zmatený...nechápu to. Nechápu sebe. Nechápu NÁS.

...............

*V dáli jsem zahlédla jeho tmavě zelenou bundu ...šťastně jsem se usmála a pokračovala v chůzi směrem k němu. Přešla jsem silnici a byla už jen pár metrů od něj, když vtom jsem ji uviděla. Vadim jí podal kytici růží a ona ho s úsměvem objala. Pocítila jsem, jak mnou projela silná vlna strachu, zloby a hlavně zklamání. Samy od sebe si mi podlomily kolena a proto jsem se opřela o zábradlí vedle mě. Začala se mi najednou nějak motat hlava a věci kolem mě se začaly pomalu rozmazávat a nejasně rozpoznat.

,,Jsi v pořádku?" zvedla jsem překvapeně hlavu a uviděla ještě zřetelnou, Matějovu tvář...*

Prudce jsem si sedla a okamžitě se chytila za hlavu.
,,Sakra..." Takhle moc už mě hlava dlouho nebolela...spíš TŘEŠTILA. Odhrnula jsem ze sebe peřinu a opatrně stoupla na studenou podlahu. Pomaličku jsem docupitala do koupelny a otevřela lékárničku.

,,Kde je..." Prohrabovala jsem se skříňkou a hledala Ibalgin.

,,Tady!" popadla jsem krabičku, ihned jsem z ní vyndala jeden prášek a následně ho zapila vodou. Už dlouho jsem neměla žádnou noční můru, ale teď zas. Nikdy jsem nepochopila pointu snění...když už se mi něco zdá, tak je to nějaká takováhle noční můra. Všichni říkají, že lidská mysl si sny vytváří sama...já ale na Anetu a Matěje nemyslím a ani myslet nechci...ten blbej sen mi to všechno akorát tak připomněl. Nezbývá mi nic jiného než znova usnout a zapomenout na to.

Zalezla jsem zpátky do své ještě vyhřáté postele a zavřela oči.

Už zase nemůžu usnout...prášek už začal pomalu zabírat a za tu celou dobu, co jsem doufala, že už budu spát, jsem přemýšlela...o všem - sny, Matěj, Aneta, Vadim...na toho jsem myslela ze všeho nejvíc...

..............

Sleduju ty prokletý 3 tečky na messengeru: Uživatel Vadim Tkachenko píše...

Nervózně klepu nehty do stolu a koukám na displej, jako kdyby šlo o nejdůležitější věc v mém životě.

Vadim: Ahoj Teri :) Nechtěla by ses někdy dneska sejít? Myslím si, že by bylo pro nás oba nejlepší, kdyby jsme si promluvili - o "všem"...

Já: Jo, bylo by to nejlepší...hlavně pro mě - já, která bych to měla vysvětlovat a místo toho, všechno nechápu...

Vadim: Myslím, že tohle je nejlepší způsob, jak všechno vysvětlit.

Já: A kde se sejdeme? :)

Vadim: •••