Kamarád? | FF Vaďák

~•~ KAPITOLA 11 ~•~

Pohled Báry:

Co ho to proboha napadlo? Vždyť Teri, Sonče a Váďovi ještě nebylo osmnáct! Nevěřícně jsem se na Káju podívala a on se na mě jen tupým výrazem kouknul.

,,To myslíš jako vážně?" zeptala jsem se ho. On jen nadzvednul obočí a přikývnul. Nenápadně jsem všechny sjela pohledem a zastavila se u Teri. Zdála se...vyděšená. Já taky nemám kluby bůh ví jak ráda, ale že bych z toho byla vyděšená?

,,V pořádku Teri?" zeptala jsem se jí radši. Jen nervózně přikývla a jelikož jsem nechtěla být dotěrná, nechala jsem to být... a vešli jsme do klubu.

Pohled Teri:

Vešli jsme dovnitř a já byla strašně nervózní, ale ani nevím proč. Všichni koukali na Káju, co to vymyslel za program, ale ten se jen srandovně pousmíval. Sedli jsme si do rohu ke stolu pro pět a Petr si přisunul židli.

,,Tak co si objednáme? Třeba nějaký víno" začal mluvit Kája.

,,Ale já nepiju." odpověděla jsem okamžitě a přidala se ke mně i Sonča a Bára.

,,Ale no tak." přemlouvali nás Kája, Petr a Vadim. I když zrovna Vadim by neměl co říkat, protože tomu taky ještě nebylo osmnáct. Nakonec Kája objednal víno a přece jenom nás na skleničku každou přemluvil...ale potom kluci začali objednávat další a další a to už se mi nelíbilo.

,,Ale teď už doopravdy poslední." řekla jsem a snažila se být milá.

,,No dobře..." slibovali pořád, ale nikdy to nedodrželi. Já s holkama jsem si dala jen jednu skleničku, ale asi po třetí nebo čtvrté lahvi, co kluci objednali, jsem se naštvala a zakázala jsem jim další objednat...co kdyby jsme z toho měli nějaký průšvih? Na klucích už začalo být znát, že jsou opilí. S holkama jsme se domluvily, že už asi pojedeme zpátky...přece jenom, už bylo asi půl jedenácté.

Jelikož byli všichni tři úplně na mol, rozhodli jsme, že bude řídit Barča, protože jako jediná z nás "střízlivých" má řidičák.

Dojeli jsme na chatu a do mého (když už tady není Matěj) pokoje měl lehnout Váďa a ostatní zůstali, jak byli předtím (Sonča s Kájou a Barča s Petrem). Došli jsme s Váďou do mého pokoje a ostatní se rozešli do svých. Odložila jsem si batoh na zem a sedla si na postel vedle Váďy. Pořád se na mě tak zasněně díval a když jsem se mu podívala do očí, začal mluvit.

,,Víš, že takhle zblízka vypadáš ještě krásněji?" řekl.

,,Ale jdi ty...to za tebe mluví ten alk-..." nestihla jsem to doříct, protože mě najednou, zničeho nic políbil! Já se od něj ale odtrhla.

,,Co to děláš?!" vyhrkla jsem na něj, ale on mě jen chytil za bok a začal mě znovu líbat.

,,Vadime nech toho!!! zakřičela jsem na něj přes ty polibky. Nechtěla jsem na něj křičet, ale určitě to za něj dělal jen alkohol.

,,No tak, Terezko, já vím, že to chceš." řekl a provokativně se na mě usmál. Chytil mě za obě ruce a svalil mě na postel tak, že byl nade mnou. Snažila jsem se vyprostit z jeho pevného sevření, ale nešlo to. V tu chvíli jsem si vzpomněla na to, co se stalo v tom skladu na rozhledně a při té vzpomínce jsem začala brečet. Jelikož byl Vadim hodně nalitej, pokračoval v líbání dál.

,,V-vadime, n-nech mě b-být." začala jsem koktat, ale on se tím nezaobíral. Pravou ruku uvolnil z pevného sevření a pomalu s ní jel dolů po mém boku. Byla jsem ale tak v šoku, že jsem úplně zapomněla, že mám jednu ruku volnou. Nevěděla jsem co mám kromě breku dělat. Pak jsem si ale uvědomila, že bych ho mohla nějak odstrčit, ale byl hrozně silný. Proto jsem musela udělat to, co jsem doopravdy žádnému klukovi nikdy udělat nechtěla. Prudce jsem zvedla pravé koleno a kopla ho do rozkroku. Bolestí se sesunul k zemi a mě nezbývala nic jiného, než s pláčem utéct. Nevnímala jsem kam běžím, ale jen to, že jsem dál od něho. Doběhla jsem k nějakým dveřím, otevřela je, vběhla dovnitř a zamčela se. Byla to spižírna. Sedla jsem si na zem a pustila se do hlasitého breku. Jaktože nás nikdo neslyšel? A co to do Vadima vjelo? Už dřív jsem si všimla, že se na mě tak zasněně kouká, ale nikdy bych do něj neřekla, že by mi, ještě jako nejlepší kamarád, mohl něco takového udělat. Trochu jsem se uklidňovala tím, že to bylo kvůli tomu vínu, ale stejně... Po chvíli neustálého breku jsem uslyšela nějaké kroky. Strašně jsem se bála, že to je Vadim, protože to neznělo jako nějaké ladné kroky např. Báry nebo Sončy... a proto jsem se snažila zatajit dech a nebrečet.

,,Teri, Teri, Teri..." uslyšela jsem za dveřmi velmi tichý hlas, říkající moje jméno. Asi po 10ti sekundách neustálého opakování jsem uslyšela hlasitou ránu...jako kdyby někdo spadnul na zem a s sebou strhnul židli. Asi po pěti minutách naprostého ticha jsem se odvážila podívat se klíčovou dírkou ve dveřích, co se tam stalo. Potichu jsem se zvedla a nakoukla. Byl tam Vadim.