Kamarád? | FF Vaďák

~•~ KAPITOLA 8 ~•~

Pohled Teri:

Po Vadimově strašné teorii o Matějovi jsem odběhla dolů na záchodky a zamčela se. Potřebovala jsem být chvíli sama, potřebovala jsem přemýšlet. Zády ke zdi jsem se sesunula pomalu dolů a začala brečet. Je teď Vadim zraněný kvůli mojí blbosti a má s Matějem pravdu, nebo si jen vymýšlí, protože žárlí? Stačí mi, že jsem se zmýlila v Adamovi, ale i Matěj? Hlavou se mi honilo tolik různých myšlenek, že jsem je nestačila vstřebávat a vyčerpáním jsem usnula.

,,Tak nejdřív Vadim, potom Kája s Markem a teď i Teri? Kolik se toho tady ještě stane?" uslyšela jsem. Pomalu jsem otevřela oči. Byla to Bára a vedle ní seděla Sonča.

,,Kde je Vadim?" vyhrkla jsem okamžitě bez toho, aniž bych je pozdravila nebo se zeptala co se stalo.

,,Dobré ráno...Vadim už je dávno vzhůru, říkal, že prý zakopnul, proto vypadá takhle...ale to už asi víš, viď?" zeptala se mě Bára.

Proč Vadim řekl, že zakopnul? Proč neřekl pravdu?
Radši budu ale mlčet.

,,Jo jo, vím...hele, jak jsem se sem vlastně dostala?" zeptala jsem se překvapeně.

,,No...vůbec nikdo nevěděl, kde jsi, tak jsme tě asi hodinu hledali a až potom jsme tě našli, tady s Barčou, na záchodcích." vysvětlila mi Sonča. Na náznak toho, že chtěla něco říct pootevřela pusu, ale potom ji hned zavřela. Určitě se chtěla zeptat, co se mi stalo.

,,Prosím, mohly byste jít, chtěla bych být chvíli sama." řekla jsem jim unaveně. Holky jen přikývly a odešly. Vlastně mi ani nedošlo, že jsem jim nepoděkovala. Za chvíli se ale pootevřely dveře a do pokoje přišel Váďa.

,,Ahoj, vím, že nechceš, aby tě teď někdo otravoval, ale jen jsem ti chtěl říct, že všichni jdeme na procházku k altánku, tak jen, že tady budeš sama."
Při tom slově "altánku" mě zabolelo v uších. Chtěla jsem se ho zeptat na to s Matějem, ale co když má pravdu?
Radši jsem jen přikývla a odvrátila oči jinam. Vadim se zasnažil o úsměv a odešel. Chvíli jsem jen tak ležela a přemýšlela. Asi po deseti minutách jsem se odhodlala k tomu, že vstanu. Šla jsem pomalu dolů po schodech a vtom jsem uslyšela nějaké hlasy vycházející z kuchyně. Nejsou snad všichni někde venku?
Potichu jsem nakoukla klíčovou dírkou ve dveřích. Byl to...Matěj? Co ten tady dělá?
,,Jo jo...taky tě miluju, papa." usyšela jsem Matějův hlas a to už mi stačilo. Utíkala jsem rychle po schodech nahoru a nedbala na to, jestli dělám rámus nebo ne. Vběhla jsem okamžitě do svého pokoje a zamčela dveře. Pokud sem Matěj bude chtít jít, jeho problém. Schoulila jsem se do klubíčka na postel a začala hystericky brečet.

Musela jsem tam takhle ležet asi dost dlouho, protože jsem po nekonečném návalu slz uslyšela lomcování klikou a za dveřmi Váďův hlas.
,,Teri, pusť mě prosím dovnitř." naléhal Vadim. Zpočátku jsem chtěla být sama, ale svěřit se někomu by mi možná pomohlo. Šla jsem tedy pomalu ke dveřím a odemkla. Jak mě Váďa uviděl, celou ubrečenou, hned mě objal. Během chvíle jsem mu to všechno řekala.
,,Měla jsem ti věřit, promiň." omlouvala jsem se mu ale jen mlčel.

Pohled Vadima:

Po tom co se mi vybrečela na moje rameno, jsem ji zkoušel donutit, aby se šla dolů něčeho najíst. Nechtěla tam kvůli Matějovi. Podařilo se mi to asi až po čtvrt hodině.
Šli jsme dolů a když jsme došli do kuchyně, všimnul jsem si, jak Teri ztuhla, když uviděla Matěje.
,,Ahoj Terezko." řekl Matěj a provokativně se usmál na Teri. Nejradši bych mu v tu chvíli jednu vlepil ale udělala to za mě Teri. Vlepila mu facku, rozbrečela se a utíkala nahoru. Běžel jsem za ní rychle nahoru, ale tomu Matějovu naštvanému pohledu jsem se nemohl vyhnout.