Kamarád? | FF Vaďák

~•~ KAPITOLA 19 ~•~

Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám dělat, že se probouzím? Nebo ho jenom ignorovat? Nakonec jsem prostě jen ležela a čekala, dokud Vadim neodejde. Když se asi po pěti minutách zabouchly dveře od pokoje, otevřela jsem oči a hlasitě si oddechla. Už dřív jsem tušila, že ke mně Vadim něco cítí a teď se mi to ještě potvrdilo. Já sama už ale nevím, jestli se po tom našem "výletu" moje city k Vadimovi změnily. Na chvíli, malou chvíli jsem si to přece myslela, ale teď...teď mi to přijde jako na začátku toho všeho. Je to taky z velké části kvůli našemu dlouholetému přátelství.
Nevím, co chci...spíš, jestli jeho chci.

RÁNO:

Vstala jsem z postele a převlékla se. Musela jsem pořád myslet na to, co včera v noci Vadim řekl. Vsadím se, že mi to nechce říct do očí, protože si myslí, že bych ho odpálkovala...popravdě, ani já nevím, co bych mu na to odpověděla. Prostě si nechci už víc pokazit naše přátelství, myslím, že takhle už to stačí.

Vešla jsem do jídelny. Tam už seděl Vadim a snídal müsli. Hned jak mě uslyšel přicházet, zvednul hlavu od stolu a připadalo mi, že se trochu začervenal. Možná se mi to ale jen zdálo.

,,Dobré ráno." Sedla jsem si a Vadim ke mě mlčky přisunul misku se snídaní. Proč sakra tak mlčí?! Vždyť tohle předtím nikdy nedělal!

,,Děje se něco?" zeptala jsem se ho, on jen zakýval hlavou, že ne a pokusil se o chabý úsměv.

,,Vadime...nechci na tebe tlačit, ale proč se takhle chováš? Pořád jen mlčíš, nebavíš se se mnou a ještě mi lžeš?" Nechtěla jsem se ho na to ptát, ale prostě mi to nedalo. Chtěla jsem vědět pravdu.

,,Ale vždyť mně nic není." bránil se. Já ale vím, že ne. Proč mi pořád takhle lže? Odsunula jsem židli, zvedla se a mířila si pro věci do Vadimova pokoje. V tu chvíli jsem si připadala jako nějaká namyšlená kráva, ale opravdu jsem nepotřebovala slyšet ty jeho lži. To je tak těžký mi říct pravdu?

,,Sakra Teri! Počkej!" zakřičel na mě Vadim z kuchně. Běžel za mnou do pokoje, mezitím co já jsem se balila.

,,Nejsem v pohodě, no! Spokojená?!"

,,To je ale tak těžký říct mi pravdu Vadime?!"

,,Prostě...přijde mi, že od tý doby, co se něco stalo na tý chatě, se mi vyhýbáš a..."

,,Ale Vadime, já se ti nevyhýbám. To ty se se mnou nebavíš."
Vadim jen sklopil hlavu a mlčel. Tohle byla naše první "hádka". Já jsem se s ním ale hádat nechtěla.. Jen jsme tam tak stáli, mlčeli a mně se nahrnuly slzy do očí. Nevydržela jsem to a objala ho. On mě pevně stiskl a i přesto, že jsem mu neviděla do obličeje, jsem poznala jak se usmál.

,,Dobrý?"

,,Dobrý." odpověděl mi. Byla jsem ráda, že už je to mezi námi v pohodě.

Asi po půl hodině neustálého povídání (už vše při starém), mě Vadim oslovil.

,,Hele Teri, asi za týden se koná jedna akce. Takovej tábor s youtuberama a já tam budu taky...nechceš jet se mnou?" zeptal se. Docela ráda bych zase někam jela...myslím si, že takové katastrofy jako na chatě se tam snad dít nebudou. I když youtubery moc nesleduju, přikývla jsem na Vadimovu otázku. Bylo poznat, že je rád rád, protože se usmál tím jeho krásným nenahraditelným úsměvem. V tu chvíli mi ale zazvonil mobil. Podívala jsem se na displej, na kterém se vyjímalo neznámé číslo. Chvíli jsem jen tak koukala na obrazovku, protože jsem nevěděla, jestli to zvednout, nebo ne. Nakonec jsem zmáčkla zelené tlačítko "přijmout".

,,T-Teri?! Teri! Tady Petr! Už s-ses to d-dozvěděla?!" Byl to Petr (Hoggy). Zněl strašně vyděšeně.

,,Petře? Hlavně v klidu, co se stalo?" snažila jsem se zeptat v klidu a neřešila, kde sehnal moje číslo.

,,Ba-Barča..."