Sweet serial killer

26.

'Vážně jsem to zvládla' gratulovala jsem si, když jsem konečně měla za sebou poslední přednášku a s pocitem nepopsatelné úlevy jsem se vydala k autu.

Byla jsem na sebe hrdá. Stálo mě poměrně velké úsilí přemlouvat se každý den k tomu, abych šla do školy. Abych byl upřímná, netušila jsem, jak jsem to dokázala. Každou vteřinu, kterou jsem musela strávit mimo bezpečí mého bytu, jsem musela překonávat pocit, jako bych měla každou chvíli vyletět z kůže. Musela jsem se neustále ujišťovat, že mezi tolika lidmi se mi nemohlo nic stát (stejně jsem tomu nevěřila). Připadala jsem si jako blázen, když jsem při každém tichém zvuku nadskočila a okamžitě jsem se kolem sebe rozhlížela, jako bych snad slyšela výstřel. Nechtěla jsem ani přemýšlet nad tím, co si o mě lidi kolem museli myslet. Nikdo z nich nemohl vědět, co se mi stalo. Nikdo z nich nemohl vědět, že jsem za každým rohem čekala mrtvolu. Nikde jsem se necítila bezpečně. Pomalu jsem se bála i vlastního stínu.

A jako by to samo o sobě nestačilo, byla jsem k smrti unavená. Navíc mě nesnesitelně bolela záda z nepříjemných židlí, na kterých jsem byla nucená sedět hodiny v kuse, bez pořádné možnosti se protáhnout.

To všechno byly důvody, proč jsem se tak moc těšila, až se zabořím do pohodlného sedadla mého auta. Ale ještě víc jsem se těšila na moji postel. Už jsem stála u auta, už jsem měla ruku na klice, už jsem měla na dosah to, po čem jsem v tu chvíli tak toužila, když mi jemné poklepání na rameno zabránilo dveře otevřít. Nadskočila jsem z leknutí a nepochybovala jsem o tom, že můj výkřik slyšelo několik studentů okolo. Rychle jsem se otočila. A když jsem viděla, kdo za mnou stál, zalitovala jsem, že jsem nebyla o trošku rychlejší a nezamkla se do auta dřív, než měl dotyčný šanci se ke mně dostat. Krátkou chvíli jsem si dokonce pohrávala s myšlenkou, že bych se i tak otočila a odjela, aniž bych si vyslechla, co mi chtěl říct.

Pak jsem ale usoudila, že bych tím nic nevyřešila, protože bych s ním dřív nebo později beztak musela promluvit. Taky jsem chtěla, aby se celá situace vyřešila.

„Potřebuješ něco? Nebo jsi mi přišel zase vyhrožovat?" promluvila jsem před tím, než stačil říct jediné slovo.

Dívala jsem se mu do obličeje, který tentokrát vypadal naprosto normálně, ničím se nelišil od toho, co jsem viděla stokrát před tím. Až příliš dobře jsem si ale vybavovala, jak se choval, když jsem ho viděla naposledy. Přemýšlela jsem, jestli to byla arogance nebo výčitky, co ho donutilo za mnou přijít po tom, jakou scénu předvedl. Byla jsem připravená se otočit a odjet, kdyby se jen slůvkem pokusil navázat na téma, které minule nastolil, nebo se jakkoliv jinak pokusil mísit do mého soukromého života. Nehodlala jsem se tím zabývat, neměla jsem sílu se hádat. A i kdybych tu sílu měla, nestálo by mi to za to.

Jared vypadal, že ho překvapilo, jakým tónem jsem s ním mluvila, což jsem ani trochu nechápala. Sice jsem se většinou snažila být milá, pokud to aspoň trochu šlo, ale snad nemohl čekat, že budu dělat, jako by se nic nestalo. Jenže podle jeho výrazu to asi opravdu čekal. Byla pravda, že jsem přecházela hodně věcí, a že jsem hodně věcí dokázala překousnout, ale tentokrát zašel moc daleko. A on si to zřejmě konečně uvědomil, protože v tu chvíli vypadal, jako by chtěl radši utéct, než říct, kvůli čemu přišel. Se svěšenými rameny, skloněnou hlavou a pohledem zabodnutým do země najednou vypadal opravdu mizerně. To ale nic neznamenalo. To, že se cítil špatně, nic nezměnilo na tom, že udělal, co udělal.

Dlouho nic neříkal, dost možná nevěděl, jak začít. Odhadovala jsem, že vzhledem k jeho povaze, nebyl zvyklý zajímat se o to, že na něj byl někdo naštvaný. Vždy mi přišlo, že byl někdo, koho nezajímalo, koho svými řečmi a vtipy urazil. Jenže tohle byla úplně jiná situace, tentokrát nešlo o to, že by mi ublížila jedna z jeho nejapných poznámek, o kterých jsem věděla, že je nemyslel vážně a jen se snažil být vtipný. Šlo o to, že jsem na ruce ještě pořád měla blednoucí modřiny.