Sweet serial killer

14.

Probudila jsem se leknutím. Srdce mi rychle bilo a když jsem se posadila, několik vteřin mi trvalo, než jsem se zorientovala. Byla jsem doma, nikde jinde jsem ani být nemohla. Přesto jsem byla zmatená a měla jsem pocit, jako bych se měla probudit někde jinde, někde, kde byla mnohem větší zima, kde by nikdo neslyšel moje volání o pomoc.

Nevěděla jsem, co přesně se mi zdálo, ale nepochybovala jsem o tom, že to nebylo nic příjemného. Byla jsem ráda, že jsem si nic nepamatovala. Jestli to bylo něco dost děsivého na to, abych se vzbudila, bylo lepší nevědět. Byla jsem vděčná aspoň za tu chvilku spánku, nehledě na to, o čem jsem při tom snila. Probouzet se z noční můry bylo pořád lepší, než nespat vůbec. Sice jsem nerozuměla tomu, jak se mi podařilo usnout se všemi těmi otázkami, které se mi usadily v mysli, ale díky bohu za to. Nebyla jsem si jistá, že bych zvládla další probdělou noc.

Ale i přes to, že jsem toho za jedinou noc naspala víc, než za posledních několik dní, necítila jsem se ani trochu odpočatě. Naopak jsem se cítila ještě unavenější. Přesnější by možná bylo naprosto vyřízená. Všechny moje končetiny vážily snad tunu. Nebyla jsem si jistá, jestli budu vůbec schopná vstát z postele, natož abych se zvládla doplazit na přednášky. Už jsem si nemohla dovolit dál zůstávat doma. Za poslední týden jsem toho zmeškala dost.

Nedokázala jsem poznat, jestli se mi žaludek svíral z představy dalších zameškaných hodin nebo z představy, že jsem měla nechat Olívii doma samotnou.

Samozřejmě, že jsem o ní měla strach celou dobu, ale začínala jsme se o ní vážně bát. Věděla jsem, že jí bude nějakou dobu trvat, než se vzpamatuje, ale nikdy by mě nenapadlo, že by to mohlo trvat tak dlouho a nebude ani náznak jakéhokoliv zlepšení. Nečekala jsem, že se bude pořád probouzet z nočních můr s křikem, nečekala jsem, že bude zůstávat zavřená doma a nevyleze z postele, dokud jí nebude močový měchýř praskat. Skoro nejedla a nevěděla jsem, jestli si vlasy nebude muset ostříhat na ježka, jak je měla zacuchané.

Byl hrozné ji jen sledovat, když jsem neměla nejmenší tušení, co bych měla dělat, jak bych jí měla pomoct se přes to dostat nebo jí aspoň trochu ulehčit. Nic z toho, co jsem zkoušela, nepomáhalo. Když jsem navrhla, že by možná měla‚ zajít za někým, kdo by jí mohl skutečně pomoct, podívala se na mě, jako bych jí řekla tu nejstrašnější zprávu na světě, jako bych jí zradila tím nejhorším možným způsobem. Když jsem jí pak večer viděla, jak se jako mrtvola ploužila na záchod, vypadala, jako by se měla každou chvílí zhroutit a na zemi se potom rozpadnout na prach.

Obě jsme začínaly být na pokraji svých sil.

Obraz Olívie v mé hlavě – Olívie s černými kruhy pod očima a sotva se držící na nohou – stačil k tomu, abych se rozhodla nikam nejít. Věděla jsem moc dobře, že to takhle pokračovat nemohlo, Olívie nemohla takhle dál trpět, ale na řešení jsem nepřicházela.

Chtěla jsem zůstat v posteli co nejdéle, chtěla jsem si užít iluzi klidu, kterou mi dopřávalo ticho, které znamenalo, že Olívie s největší pravděpodobností ještě spala. Jenže po necelé půl hodině se začal můj žaludek velice hlasitě dožadovat jídla, což mě nakonec donutilo odhodit teplou přikrývku.

Oči jsem měla ztěžklé únavou a sotva jsem je dokázala otevřít, když jsem mířila ke dveřím. Možná bych dokázala dojít až do kuchyně poslepu, ale v polovině pokoje jsem se málem přizabila o hromadu oblečení, která ležela na zemi vedle šatní skříně, takže jsem se radši rozhodla, že to nebudu riskovat. Když jsem konečně došla ke dveřím (kupodivu bez úrazu), na chvíli jsem zapochybovala, jestli budu schopná zvednout nohy dostatečně na to, abych mohla překročit práh. Divila jsem se, že jsem vůbec dokázala dojít tak daleko, aniž bych se sesunula na zem.