Sweet serial killer

15.

Byl jsem naštvaný.

Ne, to dostatečně nevystihovalo, jak jsem se cítil. Vhodnější popis by byl vzteky bez sebe.

Pozoroval jsem svůj vlastní odraz ve špinavém zrcadle a uvědomoval jsem si, jak jsem čím dál tím méně poznával člověka, který na mě koukal zpátky. Musel jsem se odvrátit.

Slyšel jsem křik. Nejprve jsem nechápal, odkud přicházel, v bytě jsem byl sám. Ale zdálo se, jako by ten, kdo křičel, stál přímo za mnou. Až když jsem ucítil škrábání v krku, pochopil jsem, že jsem to křičel já. Prsty jsem si zajel do vlasů, které byly příliš dlouhé. V hlavě jsem slyšel hrubý hlas: „Vypadáš jako ona," říkal mi. Skoro jsem necítil, že jsem za vlasy tahala tak silně, až několik pramenů povolilo a zůstaly mi ležet v dlani, když jsem ruce odtáhl.

Ve snaze zabránit křiku, který mi bublal v hrdle, jsem k sobě tiskl čelisti tak pevně, až jsem se chvílemi obával, že bych si mohl rozdrtit stoličky. Křik jsem ale i přes to nezadržel a moje pěst vzápětí našla svůj cíl v zrcadle, které okamžitě prasklo. Bez jediného zaváhání jsem udeřil znovu a pak znovu a ještě jednou, dokud se celé zrcadlo nevysypalo do umyvadla. Pak už jsem mlátil jen do holé zdi. Registroval jsem krvavé šmouhy, které se začaly objevovat na stěně, ale žádnou bolest jsem necítil.

Bylo mi horko. Látka trika se mi nepříjemně lepila na zpocenou kůži, což všechno ještě zhoršovalo. Ten dotek mě spaloval, měl jsem pocit, jako by se mi kůže škvařila. Triko jsem ze sebe jediným pohybem strhl, ale ani to ničemu nepomohlo, necítil jsem se ani o trochu lépe.

Nevěděl jsem, co bych měl dělat. Pod kůži jsem cítil známé nepříjemné svědění, které jsem si nikdy nemohl podrbat. Měl jsem nutkání něco zničit, nezáleželo na tom, co. Potřeboval jsem ničit a bořit, drtit a hubit. Potřeboval jsem ze sebe dostat všechen vztek, ale připadalo mi, že byl nekonečný. Chtěl jsem se uklidnit, ale nevěděl jsem jak.

Následovala další vlna křiku a spolu s tím jsem se sesunul k zemi. Už jsem se nedokázal udržet na nohách. Zády jsem se opíral o studené kachličky, ale ani těm se nepovedlo schladit mou kůži, která byla nadále v plamenech. Připadalo mi, jako by se mé tělo mělo každou chvíli roztavit. Každý milimetr mé kůže pálil, každý kousek mého těla mě bolel.

Hlavu jsem zvrátil dozadu a narazil jí do stěny. Křičel jsem, dokud mi hlas nepřeskočil. Pak už jsem mohl vydávat jen chrčivé zvuky.

Nevěděl jsem, jak dlouho to mohlo trvat, ale nakonec všechno odešlo společně s tím, jak mě opustilo vědomí.

Nechtěla jsem věřit vlastním očím. Nejen, že Olívie zvládla fungovat, ale bylo toho ještě mnohem víc. Jako by byla někdo úplně jiný, jako by někdo vzal starou Olívii a vyměnil jí za někoho, kdo sice jako Olívie vypadal, ale rozhodně se tak nechoval. Protože tahle Olívie, která přede mnou stála, byla nezvykle organizovaná, což bylo něco, co jsem u ní nikdy před tím neviděla. Olívie byla většinou jako tornádo, které je v jednu chvíli tady, pak hned jinde a nechá za sebou obrovskou spoušť, kterou musí uklízet někdo jiný. Taky jsem neslyšela, že by si od chvíle, co se vzpamatovala, na něco ztěžovala, což byla před tím jedna z jejích nejoblíbenějších aktivit. Ne, že by před tím byla ze všeho otrávená, jen prostě ráda na všem hledala něco, co by se dalo vyčíst. Navíc jsme jí nikdy před tím neviděla chodit na přednášky s úsměvem. Což bylo ještě překvapivější vzhledem k tomu, že mi před pár dny oznámila, že hodlá se školou skončit.

Nepoznávala jsem jí a nevěděla jsem, jak na tuhle novou Olívii reagovat. O té události najednou mluvila s podivnou lhostejností a lehkostí, u které jsem si, i přes to, jak dlouho jsem Olívii znala, nebyla jistá, jestli byla hraná nebo se s tím doopravdy vyrovnala. Už nemluvila o tom, jak to bylo hrozné, ale zdůrazňovala, jak jí to otevřelo oči, jak si díky tomu uvědomila, že život je příliš krátký na to, abychom dělali věci, které nás nebaví.