Sweet serial killer

11.

Byl jsem vyčerpaný. Jenže to nebyl druh vyčerpání, ze kterého bych se mohl jednoduše vyspat a být opět odpočatý a v naprostém pořádku. Bylo to vyčerpání, které jsem cítil až do morku kostí a nikdy, za žádných okolností, mě neopouštělo. Bylo to vyčerpání tak obrovské, že mi v noci nedovolilo zamhouřit oči. Byl to ten druh vyčerpání, se kterým se nedá nic dělat a které doprovází pocit naprosté beznaděje, protože se zdá, jako by neexistovalo řešení.

Procházel jsem špinavou ulicí, táhnoucí se podél stejně špinavé, ne-li špinavější, řeky, ve které bylo naházeno tolik odpadu, že by se z něj dalo postavit další město, stejně velké, jako bylo to, kterým řekla protékala. Odpadu a špíny bylo tolik, že i kdyby se spojilo veškeré obyvatelstvo města, ani za několik let by se jim nepodařilo vodu vyčisti a vrátit ji do původního stavu, ve kterém byla, než se na planetě objevili lidé.

Nebe bylo pokryté mraky, ze kterých slabě pršelo. Nevadily mi ty drobné kapky, které dopadaly na mou pokožku a kterou tak příjemně chladily. Nesnažil jsem se před nimi schovat pod kapucí nebo pod deštníkem, jak to dělali lidé procházející okolo. Kromě mě se neschovávaly ještě malé děti, které v dešti naopak nadšeně pobíhaly a nastavovaly mu svou nevinnou tvář. Ale i ta nevinná stvoření se snažily jejich matky vší silou skrýt, jako by snad z nebe padalo něco jiného, než jen krůpěje průzračně čisté vody. Všichni se chovaly, jako by jim i pouhá voda mohla ublížit.

Já jsem si nemohl stěžovat, ba naopak, i přes nepopsatelnou únavu jsem byl v tu chvíli relativně spokojený. Nepochybně spokojenější, než jsem byl posledních pár týdnů, možná měsíců. Neměl jsem rád slunce ani teplo, které sebou ta ohnivá koule na obloze nesla. Ponuré počasí mi dokonale vyhovovalo, cítil jsem v něm cosi přívětivého, něco důvěrně známého. Jako by samotné počasí dokázalo dokonale promítnout, jak jsem se cítil každý den po celý můj život. Jako by se v těch drobných kapičkách odrážela každá má skrytá emoce, každá nevyřčená myšlenka, každá touha, kterou jsem byl každičký den přinucen pohřbívat hluboko uvnitř mého nitra.

Voda, která se na chodníku držela ve velkých kalužích kvůli nerovnosti a nedokonalosti chodníku, se při každém mém kroku rozstříkla do všech stran. Po dlouhé chůzi v mokrých botách jsem měl prochladlé prsty, a i přesto, že nemrzlo, cítil jsem, jak se mi chlad z mokrého oblečení přelívá do každé buňky mého těla. Zábly mě ruce a tváře jsem měl dozajista červené. Ani to pro mě však nebylo důvodem k tomu, abych se odebral do jakékoliv z kaváren, které jsem cestou minul. Pouze jsem si přitáhl bundu blíž k tělu, zatímco mi studený, silný vítr, který tak obratně a bez potíží obracel cizí deštníky, cuchal vlasy a vháněl mi déšť do očí.

Vzhlédl jsem a usmál jsem se na zamračenou oblohu, po které se proháněla tmavá mračna. Nechal jsem si na tvář dopadat čím dál tím studenější kapky a vdechoval jsem příjemný vzduch, který s sebou déšť přinášel. Vůni deště jsem miloval už od malička. Z nějakého důvodu mi pomáhala zůstat klidným, i když jsem chtěl křičet z plných plic, což bylo něco s čím jsem měl v poslední době velké potíže. Vlny agrese a neovladatelného vzteku byly čím dál tím častější a delší. Často jsem nad sebou ztrácel kontrolu, což bylo nepochybně něco, co jsem z hloubi duše nenáviděl. Kdybych mohl, uschoval bych si vůni deště do sklenice, a otevřel bych ji (jen na škvírku, aby vůně nestačila uniknout) pokaždé, kdy by se mi zachtělo, abych si mohl přivonět.

Fungovalo to jako kouzlo – vztek, i když nikdy tak úplně nezmizel, ustupoval do pozadí. Byl najednou slabý, už nekontroloval celé mé tělo, každou mou myšlenku, každou mou reakci. Cítil jsem neskutečnou úlevu. Bylo to po až příliš dlouhé době poprvé, kdy jsem měl pocit, jako by se má mysl projasňovala. Mlha, která většinou obalovala všechno v mé hlavě, se vytrácela.