Sweet serial killer

10.

„Zase ty?" vyhrkla jsem překvapeně. Sice jsem si to říkala i posledně, ale vážně jsem nečekala, že bych ho ještě někdy viděla. Už minulou noc mi to přišlo jako příliš velká náhoda, takže potkat se čistou náhodou i potřetí bylo skoro nereálné. Aspoň to jsem si myslela. Opak byl očividně pravdou.

Na židli naproti mně seděl Danny. Prameny světle hnědých vlasů mu padaly do tváře a zakrývaly tak jedno šedé oko, zatímco to druhé mě se zájmem sledovalo. Na tváři měl drobný úsměv. Byl tak drobný, že kdybych už z dřívějška nevěděla, jak vypadá, když se nesměje, ani bych nepoznala, že se usmíval. Bylo to jen sotva patrné nadzvednutí koutků, které ale mohl mít od přírody, mohl mít takhle tvarované rty. Byl to úsměv, který se dal lehce přehlédnout, ale když už jsem věděla, že tam ten úsměv byl, bylo najednou těžké od něj odtrhnout oči. Najednou bylo těžké nevšimnut si, jak i tak malá změna způsobila, že jeho obličej vypadal, jako by zářil.

Napadlo mě, jak bych zareagovala na větší úsměv mířený mým směrem, když i tenhle mi způsoboval příjemné šimrání v břiše.

„Zase já," potvrdil a rty se mu při tom roztáhly do širšího, tentokrát už zcela nepřehlédnutelného úsměvu. Kolem očí se mu vytvořily drobné vlásky a na pravé tváři měl náznak dolíčku. Levá tvář byla bez dolíčku.

A tak jsem zjistila, co by takový úsměv způsobil. Doufala jsem, že nebylo vidět, jak mi zahořely tváře. I v tuhle chvíli jsem pocit na zvracení, ale nějakým způsobem to působilo příjemněji, než když se mi dělalo před chvíli špatně z mých myšlenek.

„Co tady děláš?" vyzvídala jsem, protože jsem nedokázala zabránit své zvědavosti. Malá část mě byla ale taky trochu nejistá. Rozhodně jsem byla opatrnější než normálně, ale i za běžného dne by mi přišlo zvláštní, že jsem někoho, koho jsem nikdy před tím neviděla (byla jsem si jistá, že jsem ho nikdy ani nezahlédla, protože někoho jako on bych si rozhodně pamatovala), najedou viděla během pár dní už potřetí. Nemohla jsem si pomoct, něco mi na tom zkrátka nesedělo.

„Tohle je moje oblíbená restaurace," vytrhl mě z přemýšlení jeho hlas. Trochu přikyvoval hlavou když to říkal, jako by tím chtěl přidat vlastním slovům na pravdivosti. „Co ty?" zeptal se a prohrábl si při tom vlasy, čímž vrátil spadlé prameny na jejich původní místo. Tedy aspoň na chvíli, protože jakmile ruku spustil, prameny se znovu uvolnily a zase mu zakryly část jeho tváře.

Nad svou odpovědí jsem chvíli přemýšlela. Na jednu stranu jsem si říkala, že mu do toho nic není, ale to rozhodně nebylo fér, když jsem to byla já, kdo se zeptal jako první. „Jen jsem si sem zašla na oběd," pokrčila jsem rameny. Byla to zcela očividná, nic neříkající odpověď, ale i tak se s ní spokojil.

„To je ale náhoda," pronesl a jeho obličej teď už skutečné zářil úsměvem, který se mu usadil na rtech.

Náhoda. Možná. V tomhle městě bydlela spousta lidí a i do téhle restaurace chodila nepochybně spousta lidí. Sledovala jsem, jak se mu už tak široký úsměv ještě zvětšil, když si všiml, že jsem si ho prohlížela. Nesnažil se zakrýt, že našemu setkání přikládal větší váhu, než bylo potřeba. Zdálo se, jako by byl přesvěcený, že naše setkání něco znamenala. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem s ním souhlasila, ale rozhodně to bylo minimálně zvláštní.

„Náhoda," přitakala jsem přesto nejistě.

Následovalo trochu nepříjemné ticho, během kterého ani jeden z nás nevěděl, jak v rozhovoru pokračovat. Naštěstí za chvíli přišla číšnice, takže jsem se mohla soustředit na něco jiného než na to, co bych měla říct. Neměla jsem v plánu se kvůli Dannymu nějak omezovat, nebo předstírat, že jsem neměla hlad jako vlk, takže jsem se okamžitě pustila do jídla.