Sweet serial killer

21.

Necítil jsem vlastní končetiny, nemohl jsem ovládat žádnou část mého těla. Jako by jediné, co z mého těla ještě zbylo, byla ukrutná bolest. Nesnesitelná bolest na prsou, která způsobovala, že byl každý, i ten sebemenší, nádech utrpení. Nemohl jsem kvůli té bolesti ani myslet, jako by mi kolem mozku vytvořila bílou mlhu, skrz kterou se dokázaly dostat jen prosby o to, aby už to konečně skončilo, aby ta bolest přestala, abych mohl znovu dýchat, aniž bych měl pocit, že se mi každou chvíli měly rozskočit plíce.

Podobné stavy mi nebyly cizí a, jako kdybych i bez nich netrpěl dost, byly čím dál tím častější. Ale nehledě na to, jak často jsem je musel prožívat, nezjistil jsem, jak bych se jim mohl vyvarovat, jak bych jim mohl zabránit v tom, aby se vracely. Zřejmě neexistovalo nic, co by je zastavilo, co by mě zbavilo těch příšerných záchvatů, během kterých jsem si přál, abych byl raději mrtvý. Nemohl jsem dělat nic jiného, než čekat, až to přejde.

Snad nejhorší – horší, než vědomí, že k tomu dojde znovu – bylo, že jsem nikdy nevěděl, jak dlouho budu muset bolest snášet, jelikož stav trval pokaždé jinak dlouho. Některé dny bylo po všem během několika minut, jindy jsem ležel paralyzovaný bolestí, horší, než si většina lidí dokáže představit, několik dlouhých hodin. Neexistoval žádný řád, nemohl jsem se na to nijak připravit.

Hlavu jsem měl zvrácenou dozadu, do těla mi ze studených kachliček prosakovala štípavá zima. Tentokrát ke všemu došlo tak rychle, že jsem nestačil ani vykročit z koupelny. I přes příšernou bolest v hrudi, která mě dusila, jsem se snažil zhluboka dýchat. Snažil, ale neúspěšně – stále jsem měl vzduchu v plicích zoufalý nedostatek. Z bolesti hlavy, způsobené právě nedostatkem kyslíku, se mi před očima objevovaly černé skvrny, které se odmítaly pohnout, nehledě na to, kolikrát jsem se je pokusil zběsilým mrkáním odehnat.

Měl jsem pocit, že se mi lebka uvnitř mé hlavy tříštila na milion kousků, které se následně snažily prorazit ven.

Každý záchvat (jak jsem se těm stavům rozhodl říkat) byl několikanásobně horší, než ten předchozí, i když jsem nerozuměl, jak to bylo možné. Pokaždé jsem nebyl ochotný připustit, že by něco horšího ještě mohlo existovat. Ale nebyly horší jen samotné záchvaty, ale i následky. Ničilo mě to zevnitř, dělalo mi to paseku v hlavě. Nemohl jsem pak několik dalších dní běžně fungovat. Vždy mi trvalo několik dní, než jsem dokázal znovu řádně myslet – myšlenky ke mně přicházely pomaleji, táhly se a někdy se úplně ztratily, než jsem je stihl zaregistrovat.

Měl jsem pocit, jako bych se topil. Bylo možné, že jsem chvílemi ztrácel vědomí, ale nemohl jsem si být jistý, neměl jsem nic, podle čeho bych to mohl poznat. Možná jsem jen mrkal a přišlo mi jako hodiny, než jsem oči znovu otevřel. Možná jsem nevnímal celé hodiny a přišlo mi to jako mrknutí oka. Hlava mi třeštila čím dál tím víc. Záda jsem od bolesti, způsobené nepřirozenou polohou, ve které jsem skončil, měl v jednom ohni – připadalo mi, jako by se mi někdo snažil vytrhnout páteř z těla.

Ztrácel jsem vědomí, nebo jsem možná umíral, nedokázal jsem to rozeznat, nedokázal jsem si představit, že by umírání mohlo být horší, než to, co jsem prožíval. A právě v takových momentech, kdy jsem sotva vnímal svět kolem, jsem si vzpomněl.

Vzpomněl jsem si, že existovalo něco, co bylo horší, než ležet hodiny bez hnutí na ledové podlaze a neúspěšně lapat po dechu, horší, než umírání, horší, než cokoliv, co mě ještě mohlo v mém životě čekat.

### ###

Ležel jsem na zemi. Třísky z dřevěné podlahy se mi zarývaly do kolen, loktů a dlaní při každém sebemenším pohybu, při každém škubnutí, kterému jsem nedokázal zabránit, nehledě na to, jak jsem se snažil. Tvář jsem měl nateklou, vztekle rudou a neskutečně bolavou. Celé mé tělo se třáslo. Z neustupující bolesti spojené s přetrvávajícím nedostatkem vzduchu se mi tmělo před očima. V místnosti se ozývalo něčí sípání. Nejpravděpodobnější bylo, že jsem to byl já. Možná jsem se snažil něco říct, zatímco mi další a další slzy smáčely tvář, možná jsem se pokoušel prosit o smilování, o záchranu, o cokoliv.

Nemohl jsem ani lapat po dechu, bolest mě ochromovala. Nedokázal jsem bránit ranám, které přicházely z každého směru. Mé tělo bylo v tu chvíli jako jedna velká rána a nedokázal jsem vnímat nic jiného, než stále se stupňující bolest. Sledoval jsem, jak mi škubalo v prstech a všiml jsem si na nich krve. Nepřekvapilo mě to, krvácel jsem ze spousty míst. Překvapovalo mě, že jsem měl ještě dostatek krve na to, aby mohla téct. Přesto jsem mohl cítit, jak se mi řítila žilami a následně z těla ven.

Byl jsem si jistý, že nic tak strašného jsem ještě nikdy nepocítil. Bylo to horší, než cokoliv, co mi do té doby udělal. Nevěděl jsem, čím jsem ho tolik rozzuřil, co tak hrozného jsem tentokrát udělal, ale domníval jsem se, že moje přítomnost byla dostatečný důvod k jeho vzteku. Ani jsem nevěděl, jak jsem měl toho člověka označovat, protože můj otec to nebyl, už dávno ne. Bylo to monstrum, jinak jsem ho označit nemohl, nedokázal jsem se na něj dívat jako na člověka.

Chtěl jsem křičet dokud by mi to plíce dovolily, ale z úst mi nevycházel žádný zvuk. Chtěl jsem se schoulit do klubíčka, přestat vnímat svět kolem, a tak počkat, dokud vše nepřejde. Jenže jsem se neopovažoval pohnout, abych ho nerozzuřil ještě víc. Při každém úderu jsem doufal, že by mohl být poslední. Jenže pokaždé přišel další a po něm další a pak další a další. Jedinou úlevou pro mě bylo, že jsem se mu nemohl a nemusel dívat do tváře. Že jsem v jeho očích neviděl tu obrovskou nenávist, kterou si ke mně během času vypěstoval a kterou jsem si dle mého názoru ničím nezasloužil. Nic jsem mu neprovedl, nemohl jsem za to, že se jeho život zhroutil, nemohl jsem za to, že od něj odešla.

Jenže ona odešla od nás obou. Nevěděl jsem, jestli se ten fakt uvědomoval. Jestli si byl vědom toho, že opustila nás oba, ne jen jeho. A to přeci nemohla bát má chyba. Nic takového jsem si přeci nepřál, nikdy bych ji nechtěl odehnat. Nehleděl jsem na to, jak se ke mně občas chovala, i přes to byla nejdůležitější osobou v mém životě. A pak byla najednou pryč. Nerozuměl jsem, proč to udělala, proč jsem najednou musel žít bez ní. Jak bych si mohla něco takového přát?

Pomalu jsem přestával mít přehled o tom, co se kolem mě dělo. Uvědomil jsem si, že jsem přestával vnímat bolest, která mi tepala v každé části mého těla. Čas jako by se zpomaloval, pauzy mezi jednou ránou a tou další se začaly prodlužovat. Přestal jsem cítit puch, který se linul z každého kousku tohohle domu a z člověka stojícího nade mnou.

Celé mé tělo začalo těžknout, oční víčka se začala sama od sebe zavírat a já jsem jim v tom nedokázal bránit. Vlastně jsem jim v tom ani bránit nechtěl. Temnota, která se ke mně prodrala, byla vysvobozením, které jsem vítal s nadšením.

### ###

Záchvaty se začaly objevovat ne příliš dlouho po tom, co se mi podařilo se od otce dostat pryč. Možná byly záchvaty pozůstatkem otcových návštěv a toho, co jsem byl nucen trpět. Možná si mé tělo za ty dlouhé roky zvyklo na bolest a tudíž byly podobné stavy jediný způsob, jak jsem mohl dál fungovat.

Takže jsem se ho nakonec nedokázal tak úplně zbavit. Postaral se o to, abych nemohl nikdy utéct. Zařídil, abych s ním a s tím, co mi dělal, musel žít už navždy, abych nikdy nemohl zapomenout, abych nikdy nedokázal odpustit člověku, který to celé způsobil, stejně jako on nikdy nemohl odpustit mně.

Pozoroval jsem svou vlastní ruku a snažil jsem se na ni soustředit, zaměřit na ni veškerou svou pozornost, abych mohl zůstat při vědomí. Snažil jsem se zastavit temnotu, která se tvořil v koutcích mých očích. Jenže zrak se mi i přes mou snahu rozostřoval, nehledě na to, jak moc jsem se snažil donutit mozek, aby dál fungoval, aby nepřestával pracovat.

Nic, co jsem dělal, nepomáhalo. Nedokázal jsem zabránit vlastnímu tělu, aby si dělalo, co chtělo. Opět jsem si připadal jen jako loutka, jako něco, co nemá kontrolu nad vlastním životem. Neexistovalo na světě nic, co by mě děsilo a zároveň štvalo víc. A byla to její vina. Nebýt toho, že byla tak sobecká, mohl jsem žít normální život.

Byl jsem vyčerpaný, unavovalo mě se dál snažit zůstat vzhůru, jen jsem oddaloval nevyhnutelné. Byl jsem vyděšený, ale už jsem nechtěl bojovat o další vteřinu. A tak jsem jen vydechl všechen vzduch, který mi zbýval v plicích, a nechal jsem temnotu, aby pohltila mou mysl.