Sweet serial killer

19.

Dívala jsem se na sebe v zrcadle a nemohla jsem popřít, že jsem vypadala naprosto příšerně. Byla jsem bílá jako stěna a díky tomu byly moje kruhy pod očima ještě výraznější než normálně. Kromě toho jsem měla oči z nedostatku spánku zarudlé a jen s těží jsem je udržela otevřené.

Celý víkend jsem strávila sezením před televizí nebo notebookem, aniž bych vnímala, na co jsem se dívala. (Ne)sledovala jsem pořady dokud jsem nebyla tak unavená, že jsem usnula bez toho, abych se o to snažila. Nepřekvapilo mě, že jsem se několikrát za noc budila z nočních můr. Pokaždé, když jsem usnula, představovala jsem si, jak se ve stínech pokoje něco pohybovalo. Snažila jsem se udržet oči zavřené, zatímco jsem v mysli viděla, jak se ve volném prostoru mezi skříní a stěnou zhmotňovala tmavá postava, která na mě zaměřila svůj hladový pohled. Skoro jsem slyšela, jak vrzly otvírající se dveře. I když jsem měla hlavu zabořenou v polštářích a peřinu jsem měla vytaženou až ke krku, cítila jsem ledový dech na mém krku. Nakonec jsem pokaždé oči otevřela, nikdy jsem to nevydržela déle než několik vteřin. A tak jsem jen koukala do tmy a poslouchala jsem, jestli neuslyším zvuk, který do bytu nepatřil, dokud jsem se nerozhodla znovu zkusit zavřít oči. Většinou mi rozhodování trvalo delší dobu, když se nějaký zvuk náhodou doopravdy ozval. Celé moje tělo v tu chvíli ztuhlo a já jsem se zatajeným dechem čekala, kdy se někdo objeví.

Jediný důvod, proč jsem dokázala v bytě zůstat, aniž bych strachy vyskočila z kůže nebo umřela hrůzou, byla Olívie, která se naštěstí nakonec vrátila dřív, než předpokládala.

Kdybych nebyla tak vyděšená, možná bych se i zasmála tomu, jak se Olívie zatvářila, když našla každé světlo v bytě rozsvícené a mě namáčknutou u kraje sedačky, zatímco jsem na ní zírala s vykulenýma očima a třesoucím se dolním rtem. Nepřiznala bych, že se mi chtělo brečet úlevou. Nevěděla jsem, co bych dělala, kdybych měla strávit celou noc sama. Jen to, že jsem věděla, že byl někdo v bytě se mnou, stačilo k tomu, aby ze mě aspoň trochu opadlo napětí. Byla to malá útěcha, ale stačilo to k tomu, abych nezešílela při sebetišším zvuku.

Přesto jsem strávila celé hodina zabalená v dece jako malé dítě, které se bojí, že jakmile by nějaká část jeho těla nebyla pod dekou, i kdyby to byl jen jeden jediný prstík, strašidlo, které se schovávalo pod postelí (jak to už strašidla a monstra dělala) by je nepochybně dostalo a provedlo by jim něco strašného. Kéž bych mohla být znovu dítětem, které věřilo, že je deka ochrání, kéž bych byla dítětem, které se nejvíc bálo vymyšlených bytostí a ne ostatních lidí.

Nikdy by mě nenapadlo, že bych ve dvaceti dvou letech musela usínat za světla. Ani to ale příliš nepomáhalo, i tak jsem se musela neustále rozhlížet po místnosti a kontrolovat, jestli se náhodou něco nezměnilo, jestli se něco nepohnulo, jestli něco bylo jinde, než mělo být.

Proto jsem se nemohla divit, že jsem si v pondělí ráno připadala jako zombie. 'Pokud to takhle půjde dál, dost možná budu muset opakovat,' pomyslela jsem si, když jsem hlemýždím tempem přecházela z koupelny zpátky do pokoje. Nemělo cenu, abych chodila do školy, v tomhle stavu bych se stejně nedokázala soustředit.

A protože jsem neměla, na co jiného se soustředit, moje mysl se znovu zaměřila na to, co se mi stalo, nebo spíš co se mi mohlo stát. Můj strach se sice ani za denního světla nezmenšil a po zádech mi přeběhl mráz pokaždé, když jsem si události z onoho večera vybavila, ale nad některými věcmi jsem byla schopná uvažovat racionálněji.

Nedokázala jsem sice pochybovat o tom, že mě někdo sledoval, to bych musela být opravdu pitomá a ráda bych si myslela, že to jsem nebyla. Rozhodně to taky nebylo něco, nad čím bych mohla jen tak mávnout rukou, ne když si uvědomím, co se ve městě v poslední době dělo. Nepochybovala jsem o tom, že jsem mohla být v opravdu velkém nebezpečí.