Sweet serial killer

3.

„Liv," zasténala jsem ztrápeně, zatímco jsem prohledávala všechny kapsy, které jsem měla a to včetně těch u kalhot, do kterých jsem za žádných okolností nic nedávala, a do kterých by se ani nic nevešlo. Nesnášela jsem malé kapsy u kalhot. Ještě víc mě ale přiváděly k šílenství kapsy, které se jako kapsy jen tvářily, ale ve skutečnosti to kapsy vůbec nebyly.

„Moc dobře víš, že nesnášim, když mi tak řikáš," odpověděla Olívie naoko přísným tónem, když ke mně přidusala zpoza regálů s bonbóny a ostatními sladkostmi, o kterých Olívie už tolikrát říkala, že je přestane jíst. Přesto držela balíček gumových medvídků a kyselé pendreky. Musela jsem vypadat vážně vtipně (nebo možná zoufale), protože její výraz se, jakmile mě viděla, změnil z otráveného na pobavený.

„Co se děje?" zeptala se a dál mě sledovala s nadzvednutým obočím, které bylo jako vždy naprosto perfektně upravené.

„Asi sem někde ztratila telefon," povzdechla jsem si a s posledním zbytkem naděje jsem se ještě naposledy rozhlédla kolem sebe, jestli mi třeba nevypadl, ale ten zatracený křáp jsem nikde neviděla. Měla jsem chuť do něčeho kopnout, nový telefon jsem si vážně kupovat nechtěla, nehledě na to, že bych na něj s největší pravděpodobností ani neměla. Oprava – určitě bych na něj neměla, protože jsem v žádném případě nehodlala tátovi říkat, že jsem ztratila další telefon a tím pádem jsem neměla kde vzít peníze na nový. Kvůli škole jsem neměla čas si najít práci, takže jsem s penězi musel spoléhat na rodiče a těm se už při posledním telefonu dost škubala ruka. Ne, že bych se jim divila.

„Jak ty to děláš," pronesla Olívie, aniž by čekala odpověď, a otočila se k tyčinkám a popcornu, po kterém tak toužila. Její lhostejnost k mému utrpení mi na náladě nijak nepřidala. Věděla jsem, že to nebyl její problém a že jsem ztrácela věci tak často, že už jí to ani nepřekvapovalo, ale stejně by jí nezabilo, kdyby se mi pokusila pomoct.

„Promiň", ozval se mi za zády lehce chraplavý hlas. Nevěnovala jsem tomu větší pozornost. Dál jsem se snažila přijít na to, kdy jsem měla telefon naposledy. V autě jsem ho určitě měla a určitě jsem si ho sebou brala i do obchodu. Kam jsem ho ale dala když jsme začaly plnit nákupní košík? Do kabelky? Nepodala jsem ho Olívii? Nepoložila jsem ho někam na regál když jsem se rozhodovala jestli vezmu radši mandle nebo solené arašídy?

Nikdy by mě nikdo nadonutil přiznat, že jsem vypískla, když jsem cítila, jak mi najednou někdo poklepal na rameno. Nepřiznala bych to, protože se to nestalo, vážně ne, ať si Olívie říká, co chce.

Když jsem se otáčela, čekala jsem, že uvidím starou babičku nebo maminku s dítětem, která potřebovala s něčím pomoct. Rozhodně jsem nečekala, že naproti mně bude místo toho stát kluk zhruba v mém věku, možná o něco málo starší. Nejdřív jsem nechápala, co po mně mohl chtít, pak jsem si ale všimla, že měl ruku nataženou mým směrem. Pohled jsem proto přesunula k jeho dlani. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že předmět, který držel, se mému telefonu, o kterém jsem až do té chvíle věřila, že byl ztracený na vždy, jen nepodobal, ale vážně to byl on.

„Zaslechl jsem, že jsi ztratila telefon a jen jsem se chtěl zeptat jestli není náhodou tenhle tvůj. Našel jsem ho ležet támhle," pokračoval a rukou mávl někam za sebe k mražené zelenině.

Tam jsem se ale ani nepřiblížila, problesklo mi hlavou. Ale hned další myšlenka tu první okamžitě zahnala. Díky bohu.

Můj hysterický záchvat, který byl na chvíli velice reálnou hrozbou, byl ve vteřině zažehnán a já jsem měla šanci si zachránce mého telefonu, a stejně tak financí mých rodičů, pořádně prohlédnout. Nebyl asi nijak zvlášť krásný nebo ve všech ohledech dokonalý, to bych neřekla. Rozhodně to nebyl typ, který by se hodil na filmová plátna nebo na billboardy, kde by ho mohl očumovat celý svět. Byl ale hezký jiným způsobem. Nedokázala bych vysvětlit, čím mě zaujal, kdyby se mě někdo zeptal. Jen jsem věděla, že jeho tvář už nebudu nikdy schopná zapomenout, nehledě na to, kolik času uplyne. I přes mou optimální výšku mě převyšoval víc než o hlavu, takže jsem se musela zaklonit, abych se mu vůbec mohla podívat do obličeje, kterému, k mému překvapení, dominovaly šedé oči. Zarazilo mě to, ještě nikdy jsem nikoho s šedýma očima neviděla.