Sweet serial killer

7.

Těžké kovové dveře, nad kterými svítil zelený nápis exit, se se skřípěním otevřely a já se ocitla v tmavé uličce, která smrděla směsí moče a zvratků. Po zemi se válely nedopalky od cigaret a něco, co až příliš připomínalo použité kondomy, ale o tom jsem odmítala přemýšlet. Už tak se mi obracel žaludek. Nechtěla jsem dýchat nosem, abych nemusela cítit smrad kolem, ale zároveň jsem odmítala otevřít pusu, to se zdálo jako ještě horší nápad. Nos i ústa jsem si zakryla rukou, ale i tak jsem se snažila dýchat co nejméně.

Snažila jsem se nesoustředit na stav uličky, zatímco ve mně rostl pocit obav a panika jen čekala na svou šanci, kdy se bude moct pořádně vydrat na povrch.

Musela to být ona, musela to být Olívie. Poznala bych ji i její křik kdykoliv a za jakékoliv situace, neexistovala možnost, že jsem se spletla. Sice jsem netušila, co na takovém místě dělala – nebyla jsem naivní, věděla jsem, k čemu na takových místech dochází, protože u mojí podrážky zrovna ležel jeden z důkazů, ale zároveň jsem si byla zcela stoprocentně jistá, že to rozhodně nebyl důvod pro to, aby tam byla Olívie. Přesto jsem věděla, že křičela Olívie, stejně jako jsem si byla jistá, že by bylo lepší, kdybychom bývaly zůstaly doma.

Můj pohled okamžitě přitáhla skupinka lidí, která stála opodál. Vypadalo to, jako by se nad něčím skláněli a já jsem se najednou nemohla zbavit pocitu, že se stalo něco příšerného. Opatrně jsem se vydala směrem k nim, abych zjistila, co způsobilo povyk, který v hloučku vládl. S každým krokem, s každým dalším slovem, které jsem pochytila – tolik krve, proboha, vidíš její hlavu – mi srdce bilo rychleji. Mezerou mezi dívkou s havraními vlasy a klukem s piercingem v nose jsem viděla, že na zemi někdo ležel. Srdce mi v tu chvíli už v hrudi tlouklo jako splašené. Měla jsem pocit, jako by se mi mělo každou chvíli probít skrz hrudní koš na svobodu. Dlaně se mi potily a žaludek se mi nepříjemně houpal.

Čím blíž jsem ke skupince byla, tím má panika rostla, až nakonec dosáhla naprostého maxima, když jsem si všimla blonďatých vlasů rozprostřených po zemi kolem hlavy, která neměla tak úplně správný tvar. Pod tělem ležícím na zemi byla veliká louže a trvalo mi až příliš dlouho, než mi konečně došlo, že to nebyl pozůstatek deště, ale krev. Ohromná spousta krve nahromaděná pod hlavou.

I když jsem nevěřila tomu, že to bylo ještě možné, tempo mého srdce zrychlilo, což mi v hrudi způsobovalo ostrou bolest při každém jeho úderu. Vyděšeně jsem odstrčila rameno, které mě dělilo od dost možná nejhoršího zjištění mého života. Nepochybovala jsem o tom, že kdyby přede mnou doopravdy ležela Olívie, ve vteřině by na zemi ležela těla dvě.

Zavřela jsem oči, zhluboka jsem se nadechla a pokusila jsem se... ani jsem nevěděla, o co jsem se v tu chvíli pokoušela, protože nebyla šance, že bych se mohla obrnit proti tomu, co mě s největší pravděpodobností čekalo. Teprve s druhým hlubokým nádechem jsem sebrala dostatek síly k tomu, abych se dokázala podívat na zem před sebe. Pohlédnout té dívce do tváře už pak vyžadovalo ten zbytek odvahy, který ve mně ještě zůstal.

Srdce se mi zastavilo a měla jsem pocit, že se mi měli každou chvílí podlomit kolena, jako by mi v tu chvíli povolily všechny svaly a já jsem už dál nemohla vlastní tělo ovládat.

„Díky Bohu," vydechla jsem rozhodně hlasitěji, než bylo vhodné a vysloužila jsem si několik znechucených a neskutečně pohoršených, ale také podezíravých pohledů. Jenže oni to nechápali, nikdo z nich tomu nerozuměl. Nebyla to ona. Nebyla to Olívie. Tuhle dívku, která přede mnou ležela bez hnutí, jsem neznala. Bylo příšerné, že tu přede mnou ležela mrtvá dívka, ale můj mozek dokázal registrovat jen to, že to nebyla Olívie.