Ďáblův syn

Konec

Manu

Jeho bezvládné tělo se sesune k zemi. V tu chvíli nevím , co mám dělat dřív. Jediný, co vím je, že křičím. Společně s Dankova otcem křičíme a já se rychle přesouvám za Dankem.

"Ne kámo, ne to nám nemůžeš udělat. Co na to řekne Anitta? Já vím, že ses s ní rozešel jenom kvůli tomu, že jsi věděl, že se něco takového stane. Dankmare Walkere. Vzbuď se" začnu s ním třást. Má zavřený oči, nedýchá, nereaguje. Jenom se usmívá a z očí mu tečou slzy. Otočím se na Dankova otce. On pořád žije.

"Jakto, že pořád žijete?" zeptám se podrážděně . On pokrčí rameny.

"Nežiji. Umírám. Cítím to. Dank umřel rychle ale mě to čeká pomalu. Budu pomalu hnít. Úplně jsem na tento malý detail zapomněl. Jasně že v tom byl háček. Řetízek mé manželky. Jak jsem na to mohl zapomenout." otočí se, něco říká a pomalým krokem odejde k sobě do pokoje. Venku se ozve řev. Celý od krve si stoupnu a podívám se z okna. Slaví vítězství. Rozbrečím se a vrátím se pro Danka. Se spadlými křídly ho odnesu dolů. Projdu dlouhou chodbou, kde má pokoj až dojdu do haly. Všichni poddaní se radují a oslavují dokud nepřijdu. Za sebou táhnu krvavá křídla a před sebou držím probodnutého Danka.

Ozve se křik a pláč. Někdo i dokonce omdlel. Všude slyším nářek.

"To se nemohlo stát. Vždyť..." přistoupí ke mě Lydie. Přikývnu.

"Mohlo. Probodl ho kůlem s řetízkem jeho matky. Jeho matka mu dala život a teď mu ho i vzala" Položím Danka na podlahu. Přistoupí ke mě Velitel.

"A král?" zeptá se. Zavrtím hlavou.

"Je ve svém pokoji a pomalu umírá. Prej" řeknu lámajícím se hlasem.

"Musíme to říct Anittě" rozhodne Velitel. Přikývnu. Kleknu si k Dankovi.

"Teď jsi vůdce ty?" zeptá se mě Velitel. Přikývnu. Na nic jiného se nezmohu.

"Manu je náš nový vůdce" řekne nahlas všem, aby to slyšeli. Všichni souhlasí. Někdo za mými zády přiběhne.

"Veliteli, král je mrtev" oznámí nám jeden ze sluhů. Velitel se sluhou pošle ještě dva bojovníky. Po chvíli přijdou i se shnilým tělem. Místností se rozlehne zápach. Tělo položí k Dankova tělu hlavami k sobě. Velitel se otočí k lidu.

"Princ Dankmar a vládce Ďábel jsou mrtvý. Dva vypovězení muži je zabili. Vypovězení jsou Sam a Damon. Všechny je znáte. Pokud je uvidíte, hlaste to někomu z nás nebo je rovnou zabijte." oznámí všem. Najednou se otevřou hlavní dveře. Do haly přiběhne Anitta. Postavím se. Hned jak si všimne Danka, zbledne. Rozeběhne se a klekne si k němu. Rozbrečí se. Rozbrečí se tak moc, až se bojím, aby si něco neudělala.

"Ne!!. Danku, lásko ne. Proč jsi mi to neřekl" Chytne ho za hlavu a položí si jí na klín. Začne se sebou houpat ze strany na stranu. Otočí se na mě.

"Proč jsi mi to neřekl? Kdokoliv z vás?" rozčileně se na nás podívá a zase zpátky na Danka.

"Anitto. On se s tebou přišel rozloučit, protože to tušil. Tušil, že se něco takového stane a nechtěl, aby jsi s ním byla. Chtěl, aby jsi si někoho našla a neměla výčitky svědomí, že ho podvádíš. Musíš žít dál" chytnu jí za rameno. Přikývne.

"To mělo být i jako rozloučení" zavrtí hlavou, jako že tomu nemůže uvěřit.

"Nechte nás samotný. Prosím" poprosí. Přikývnu.

"Všichni odejděte. Dáme včas vědět, jak to bude dál" nařídím. Jsem teď vládce, ale nevím, co to obnáší. No uvidím.

Během pár minut je tu prázdno. I já odejdu. Jdu truchlit.

__________________________________

Anitta

"Co se ještě dneska stane? Proč mě tak otče trestáš? Potrestej ty dva. Sama a Damona. Vezmi si k sobě Danka. Prosím. Je tam jeho matka. Prosím. Ať se má dobře. Tati, prosím" rozbrečím se. Ta bolest se nedá ani popsat. Je to horší než, když se se mnou přišel rozejít. To byl aspoň živý.

"Dcero moje" Ozve se za mnou. Otec. Zvednu se a utíkám k němu do náručí. Otec mě obejme.

"Tati. On je mrtvý. Přesně jak jsi říkal. On je..." rozbrečím se nanovo. Otec mě hladí po zádech.

"Dcero má. Je mi to strašně líto. Neboj se. Anitto, holčičko, on tě pořád miluje. Miluje tě nadevše. Slyším a vidím, na co myslí. Myslí na tebe. Sedí v džínách a bílé košili na velkém kameni a čeká na svou maminku. Čekání si zkracuje myšlením na tebe." řekne mi taťka. Se slzami v očích se zasměji. Má se dobře. Odtáhnu se od otce.

"Dobře, kde je pohřbíme?" zeptám se. V ten okamžik se u mě objeví Manu s Velitelem a jeho pomocníky.

"Jdeme je pohřbít pod trůny. Je tam pro ně místo. Já budu vládnout jinde" oznámí nám. Pokrčím rameny. Asi po hodině jsou oba pohřbený. Než je položili, položila jsem na Dankova hruď papírek.

"Miluji tě. Moje srdce bije jenom pro tebe" a políbila jsem ho. Jeho rána se nezahojila a ani nezahojí. Už navždy bude mít v sobě díru. Navždy.

"Manu, vládni tu spravedlivě. Budu sem za tebou chodit, to se neboj" Obejmu se s Manuem. Je to fajn kluk a bude to dobrý vládce.

"Měj se, Manu. Ahoj" rozloučíme se a s otcem odejdu z podsvětí.

____________________________________________

"Moje láska k tobě nikdy nevyhasne. Dankmare Walkere, budeš žít v mém srdci navždy..."

S láskou tvoje Anitta.

Dankmar Walker

102-2016

________________________________

Tak a je tady konec. Doufám, že jste si tento příběh užili a budu ráda, když napíšete, co si o tomto příběhu myslíte.