Ďáblův syn

17. kapitola

Dank

"A co na to řekl její otec? Co se bude dít?" zeptá se mě otec při večeři. Řekl jsem mu vše, co se na svatbě dělo. Byl hodně překvapený. Od Anitty by toto nečekal. A ani se mu nedivým.

"Je na Anittu naštvaný a teď se nemůže vrátit domů. Zatím bydlí u své kamarádky nahoře" řeknu a ukážu prstem nahoru. Naberu si jídlo. Nemáme nic extra. Jenom maso. Mňamka no. Strčím si do pusy poslední sousto a talíř odstrčím. Omluvím se otci a odejdu do pokoje.

"Tak co, Danku. Jak je na tom Anitta" Potkám na chodbě Damona. Pokrčím rameny.

"Jak bys myslel. Snaží se být v pohodě ale moc jí to nejde. Myslí si, že na to nepřijdu. No spletla se." řeknu mu a zalezu do svého pokoje. Damon samozřejmě za mnou. Praští sebou na pohovku a já sebou na postel a pohodlně si lehnu. Vezme si časopis, co mám položený na stolku a začne si ho prohlížet.

"A co Sam a ta jeho pomsta?" zeptá se mě nečekaně. Zamyslím se. Na to jsem úplně zapomněl.

"No... Asi nic. Já se do toho zapojovat nebudu. K čemu. Mám Anittu, otec mi věří a můžu chodit domů. K čemu je pomsta?" vysvětlím. Zadívám se na strop mého pokoje. Přemýšlím, co by se asi tak dělo, kdyby si Anitta vzala Twana, já bych se spojil se Samem a pomohl bych mu zabít MÉHO otce. Co by to potom ze mě bylo. Nestvůra. Bestie, kterou by nikdo neměl rád a pohrdali by mnou. Ne ne jsem rád, že to takhle dopadlo. Ale proč se mě na to ptá a jak to ví?

"No nic. Půjdu. Musím si ještě něco vyřídit. Měj se" Zvedne se z pohovky a odejde. Já se posadím a dívám se za ním. Tady mi něco nesedí. Musím něco udělat. Zvednu se z postele a následně odejdu z pokoje. Chodbou projdu do haly a z haly ven z hradu. Teleportuji se na Zem. Zavřu oči a telepaticky se napojím na Sama. Potřebuji s ním mluvit.

"Ale ale Danku, jakpak se máš?" zeptá se mě s úsměvem. Okolo mě se objeví jeho černá mlha a zastavíme se v čase i v prostoru. Jak oslnivé.

"Jak to máš s tou pomstou?" zeptám se ho rovnou. Úsměv mu z tváře zmizí.

"Proč?" zarazí se. Přivřu oči a zadívám se mu do očí.

"Damon se zmínil a mě by zajímalo, jak o tom ví. Nepamatuji si, že bych mu to říkal" podezíravě se zamračím. Sam znervozní.

"Damon jde se mnou. Když jsi nešel ty, tak Damon jo." otočí se za sebe. Z mlhy vystoupí Damon s úsměvem na tváři. Nechápavě a šokovaně na něj zírám. Znejistím.

"Co to má znamenat!!" rozčílím se a zakřičím na Sama. Sam jenom pokrčí rameny.

"Zeptej se Damona. Ten ti to určitě rád vysvětlí." ukáže na Damona bradou. Ten ke mě zatím přistoupí.

"Danku" přikývne na pozdrav.

"Asi jsi zmatený a cítíš se zneužit ale to není moje věc. Už mě nebaví být vždy ten druhý. Všichni se bojí a obdivují Dankmara Walkra a ne Damona, toho obyčejnýho Damona, který chce být stejně tak obdivován. Nikdo, opakuji nikdo se mě nebojí. Naopak. Posmívají se mi."zakřičí na mě.

"Ale vždyť... toho bych si všiml. To není pravda" nevěřím a zakroutím hlavou. Damon se zasměje.

"Ovšem, že je to pravda. Nemohl sis toho všimnout, protože máš na prvním místě Anittu. Domů chodíš jen někdy, tvůj otec si na to sice zvykl, ale já ne. Já jsem pořád sám a to už mě nebaví. A víš co je super?" řekne mi se sklopenou hlavou.

"To si poslechni. Je to docela síla" vleze mu do řeči Sam, který náš rozhovor pobaveně sleduje se zkříženýma rukama na prsou. Koukám na ně dost vyjeveně. Damon si promne ruce. 

"Tak nějak jsem pátral, během té doby, kdy jsem byl sám. A to bylo poměrně často" Nevěřícně vše pozoruji.

"Zjistil jsem, že když zabiji Nejvyššího otce, zemře i potomek. Což je v tomto případě Ďábel a jeho potomek jsi TY. Takže zabiji jeho a s tebou se nebudu muset zabývat. Zemřeš taky" řekne tak nechutným hlasem, až je mi z toho zle. Začnu zrychleně dýchat. Než však stihnu něco udělat, Sam, Damon i mlha okolo mě zmizí. Skácím se k zemi. Lidé okolo mě chodí a koukají po mě, ale je mi to jedno. Damonovi jsem věřil. V očích mě zapálí slzy. Ve všem a on zatím vše donášel Samovi. Nenechám je zabít mého otce ani mě. Ne to já zabiji je.

Zvednu se ze země a vydám se zpět k nám do podsvětí. Projdu bránou a po cestičce dojdu až k hradu. Vyběhnu schody a vrazím do dveří, který se rozletí. Nikdo v hale není a ani otec nesedí na svém místě.

"Otče!!" zakřičím. Nikdo nikde. Nic se neozývá. Rozeběhnu se k otcova pokoji a zaklepu na dveře. Samy od sebe se otevřou a já do nich vstoupím. Rozhlédnu se po pokoji. Je tu tma, zatuchlina, všude prach a plíseň. Pohledem sjedu k posteli, která vůbec nepřipomíná postel. Otec na ní nehybně leží, přistoupím k němu a kleknu si.

"Otče? otče?" pošeptám opatrně. Chytnu ho za ruku a on mi ji zmáčkne. Takže žije.

"Otče, potřebuji ti něco říct. Damon nás chce zabít, společně se Samem" řeknu mu naléhavě. Najednou otevře oči. Rychle se posadí a všude okolo nás se objeví plameny ohně. Celý pokoj se ponoří do ohně a otec, jako by nabral novou sílu. Pořád mě drží za ruku, která mě ale pálí. Sedí na posteli a mračí se. Já to všechno nějak nechápu. Je toho na mě moc. 

"Slyšel jsem, co jsi řekl o Damonovi a Samovi. Potrestáme je. S tím počítej. Ale musíme si navzájem pomoc. Tato informace nikdy neměla vyjít na povrch. Nesmí nás zabít, protože pokud mě zabijí, zabijí..." nedořekne, protože mu skočím do řeči.

"zabijí i mě. To už jsem také zjistil." skloním zklamaně hlavu.

"Otče, já to nechápu. Věřil jsem mu a on mi tohle udělá. Nemůžu mu už věřit ale já ti slibuji, že se k tobě nedostane. Vynasnažím se, aby za to zaplatili. Ochráním tě" řeknu už pevně. Sice to ještě bolí ale právě bolest z nás dělá silnější tvory.