Ďáblův syn

21. kapitola!!

!!!Kapitola může obsahovat vulgární slova!!!

Dank

Nemohu se hýbat. Jsem něčím přivázaný k posteli.

"Pomoc!!" zakřičím. Doufám, že mě někdo uslyší. Kdokoliv. Nejvíc bych chtěl, aby mě slyšel Manu. Nikdo mě ale neslyší. Snažím se tedy vysvobodit sám. Marně. Z chodby se ozve křik. Zarazím se.

"Danku!!!" Ozve se z chodby. Konečně někdo.

"Tady!!" zakřičím a čekám, kdo vejde do pokoje. Manu. Samou radostí, že ho vidím, si oddychnu.

"Kámo. Díky bohu. Konečně někdo, kdo mě může zachránit" řeknu rychle. Manu ke mě přiběhne, už přeměněný. Klepou se mu ruce.

"Co se to děje?" zeptám se ho. Koukne na mě ale neodpoví. Místo toho bojuje s nějakýma černýma šlahounama okolo mých končetin.

"Hotovo" po chvilce mě vysvobodí. Vyletím z postele a vyrazím na chodbu. Zrovna, když vylezu, proletí kolem mě nějaký monstrum, který mi ale nepatří. Není to nikdo z nás.

"Už to začalo." řekne Manu. Kouknu se na něj a vidím na něm, že se bojí. Já se bojím taky. Nadechnu se a chytnu ho za rameno.

"Manu. Cokoliv se teď stane, pamatuj, že pořád budeš můj přítel. Pokud se mi něco stane, automaticky na tebe padá titul vůdce. Stáváš se pak vůdcem. Oni to tolerovat nebudou, ale monstra, co jsou s námi a jsou nám oddaný, ty to tolerovat budou. Věřím v tebe. Na to nezapomeň. Když tak se o všechny postarej" řeknu a obejmu ho. Manu je ještě kluk, který toho má hodně před sebou. Je to ještě trdlo, který si vybralo tuto práci a povinnost.

"Danku, děkuji ti. Budu po tvém boku. Na to se můžeš spolehnout. A pokusím se tě ochránit" v jeho hlase zaznamenám pláč. Zavrtím hlavou. Odtáhnu se od něj.

"Ne. To ani náhodou. " Nadechnu se a zase vydechnu. Vyjdu z pokoje a projdu chodbou až do hlavní haly. Manua zastavím mávnutím ruky. Jsem opřený o zeď a pozoruji, co se bude dít. V postavě, bojující s třemi monstry poznám Lydii. Chudák to nezvládá. Otočím se k Manuovi.

"Zůstaň tady" nařídím mu a vyrazím k těm potvorám. Vytáhnu si bič a mávnu s ním na jedno monstrum. Bič se omotá kole jeho ruky a urve mu jí. Bič i s rukou ke mě přiletí. Ruku odhodím a vrhnu se na jeho hlavu. Tu také urvu. To samé udělám i s ostatníma.

"Lydie, jsi v pohodě?" přistoupím k Lydii. Jsem zadýchaný, ale je mi to jedno. Přiběhne k nám Minotaurus.

"Jo dobrý." odpoví mi. Přikývnu a kouknu na Minotaura.

"Jak je tobě?" zeptám se ho. Podívá se na své ruce i nohy a pokrčí rameny.

"Nic mi nechybí. Takže jsem ok" usměje se. Také se s Lydií zasmějeme. Najednou odněkud přiletí šíp. Nevím, kde skončil a jedině doufám, že netrefil někoho z nás. Rozhlédnu se okolo nás. Nikoho nevidím a nevidím ani ten šíp.

"prosím, řekněte mi, že nikoho netrefil" řeknu zády k nim. Uslyším Lydii.

"Neeeee!!!" otočím se. Minotaurus. Schytal to do hlavy. Šokovaně vytřeštím oči.
Omámeně si k němu dřepnu. Je mrtvý. Skloním hlavu a zavřu oči. Ne. ne. ne.

"Pane, je nám to líto. My ho odneseme dolů. Chlapi, honem" přiběhne k nám jeden z bojovníků. Společně s Lydií a ještě několik ho odnesou do sklepení, kde se později spálí těla.

Vstanu a rozběhnu se nahoru do věže. Projdu dlouhou známou chodbou až ke schodům. Na každém patře se bojuje. Nemohu jim pomoci. Musím za otcem. Věž leží v osmém patře. Šest pater už mám za sebou. Ještě dvě. Ještě jedno...