Letiště v Seoulu.
"Let číslo 71, letadlo třídy Airbus, Seoul Aerolines právě přistálo. Prosíme cestující, aby se dostavili do terminálu 3." ozývalo se celou halou, což byl pokyn, abych se zvedl z lavičky, na které jsem strávil předchozích 20 minut. Podíval jsem se na Minseoka, který mě měl doprovodit až sem. Měl ustaraný výraz.
"Vážně nemám letět s tebou?" zeptal se poněkolikáté a já ho poněkolikáté ujistil, že to zvládnu sám. Stále vypadal nespokojeně, ale nakonec se mi ho podařilo přesvědčit. Popadl jsem do rukou madlo svého černého kufru, jenže někdo mi ho zezadu znovu vytrhl z ruky. "Xiu... Je to v pohodě." usmál jsem se na něj. On se ale neusmíval ani trochu. "Ne, není. Bojím se o tebe. Co když se něco stane? To tady mám zůstat se strachem, že jakmile odletíš, tak už tě nikdy neuvidím?" řekl a sevřel mě v objetí. Musel jsem ho okamžitě od sebe odtrhnout, protože bychom riskovali, že nás někdo pozná. Jinak bych takhle samozřejmě mohl zůstat po zbytek života.
Položil jsem mu ruku na rameno. "Kim Minseoku. Nikdy bych si nedovolil strávit život někde, kde nejsi ty. Ať už budeš kdekoli, vždycky se tam za tebou vrátím." řekl jsem, pomalu ho pustil a letmo ho obejmul. Naposledy. "Budu tady na tebe čekat." zašeptal potichu Xiumin. Oba jsme se na sebe usmáli, já čapnul kufr a rychle si odkráčel k terminálu 3, abych stihl letadlo. Prošel jsem všemi kontrolami a konečně se dostal do letadla. Okýnkem jsem ještě zahlédl ve velkých prosklených oknech letištní haly postavu Minseoka a pak se letadlo po několika hlášení začalo pohybovat.
Letiště v Hongkongu.
"Pane?" probudil mě něčí hlas. "Budeme přistávat." usmála se na mě letuška. "Ano, děkuji." oplatil jsem ji úsměv a ona odešla dopředu. Za chvilku jsme opravdu začali přistávat a já si uvědomil, že jsem celou cestu vlastně prospal.
Venku bylo chladněji než v Seoulu, ale ani mi to nějak extra nevadilo. Když jsem opět prošel kontrolami a vzal si zavazadlo, tak asi po pěti minutách čekání pro mě přijela matka v bílém autě. "Ahoj. Jaká byla cesta?" ptala se hned. "Celkem fajn. Je to daleko?" zeptal jsem se. "Celkem ano, tak za dvě hodiny bychom tam měli dorazit." usmála se. Jak mi její úsměv chyběl. "Tak jestli ti to nevadí, prospím se." řekl jsem unavěně, i když jsem spal už v letadle. "Jen si zdřímni zlato." řekla a já znovu upadl do spánku.
Místo konání pohřbu.
Slíbil jsem si, že brečet nebudu, už jenom kvůli matce, ale moc jsem to nezvládal. Udělalo se mi špatně a já musel ke konci odejít. Veškerá tíha teď spadala na mé unavené tělo. Najednou mi v kapse začal vibrovat mobil. "Ano?" snažil jsem se znít normálně. "Luhane, neozval ses." řekl naoko uraženě Xiumin. "P-promiň." vydal jsem se sebe. "Luhane? Co se stalo? Neruším náhodou?" tázal se.
"Nejsem na pohřbu." řekl jsem. "Cože? Jakto?" ptal se dál. "Nezvládám to. Odešel jsem." přiznal jsem se mezi vzlyky. "Já ti to říkal, že jsem měl letět s tebou." řekl spíše pro sebe. "Xiumine, potřebuju tě obejmout." řekl jsem, jenže odpověď se už dozvědět nemohl, protože mi mobil z mých slabých rukou vypadl. Po pár minutách jsem se nakonec dokázal uklidnit a dokonce jsem se vrátil na pohřeb. "V pohodě?" obejmula mě hned matka. "Už jo." řekl jsem.
Později, Dům Luhanovy matky.
"Budeš spát u sebe ve starém pokoji. Všechno je tam tak, jak jsi to tady zanechal." řekla matka. "Dáš si něco k jídlu?" "Ne, nemám hlad." odpověděl jsem a dotáhnul si kufr do pokoje. Vše tam doopravdy bylo přesně tak, jak si to pamatuji. Včetně fotek mě a otce. Nahánělo mi to do očí znovu slzy. Sklopil jsem obrázky směrem dolů a začal si vybalovat, jenže jsem si uvědomil, že pozítří stejně zase letím domů, takže by to stejně nemělo smysl.
Vzpomněl jsem si na Xiumina. Vytáhnul jsem mobil a začal mu textovat. Po půl hodině mého spamu ale neodpovídal. Bylo to divné. Zahodil jsem všechno za hlavu a sebou sem hodil na postel. Zítra to dořeším, řekl jsem si a z dnešního únavného dne celý vyčerpaný usnul.
Luhanův pokoj, 9:12.
Vážně, tohle místo mi chybělo. Chyběla mi matka, tohle město, všechno. Došel jsem do kuchyně, kde máma vařila snídani. Ta vůně... Připomínala mi časy, kdy jsem tady každé ráno před školou snídal. "Dobré ráno." pozdravil jsem ji a posadil se. "Dobré." řekla a přede mě položila talíř plný jejích výborných domácích palačinek. Dělá je nejlepší na světě.
Když jsem dosnídal, kdosi zvonil na dveře. "Já tam zajdu." hned jsem se zvednul, abych zašel otevřít. Když jsem to ale udělal, zůstal jsem stát jako zaražený kůl v zemi. "Co?" vtáhl jsem ho do mého objetí. "Taky zdravím." smál se on. "Zlato, kdo je to?" zeptala se matka, když přišla za námi. Odtáhl jsem se. "Mami, tohle Xiumin. Xiumine, moje mamka." představil jsem je navzájem. Ona věděla o našem vztahu, takže hned začala s řečmi: Takže TEN Xiumin?
"Ale co tady dělá? Musíš zpátky?" zděsila se trochu. "To zatím nevím." otočil jsem se na Minseoka, abych mu dal najevo, že by bylo fajn, aby mi to řekl. Jenže on se jenom usmál. "Přece tu nebudete stát, pojďte si sednout do kuchyně." řekla matka a už nás táhla dovnitř.
"Dáš si něco?" mile se pořád ptala Xiumina, dokud ji neodpověděl, že voda by byla ideální a tak se mamka spokojeně vydala napustit do skleničky Xiuminovi vodu. "Co tady vlastně děláš?" otázal jsem se Xiumina. "Neříkal jsi náhodou, že něco potřebuješ?" usmál se a já byl najednou obklopený jeho pažemi. Stiskl jsem ho ještě víc, než jsem si uvědomil, že na nás kouká máma.
"Mě si nevšímejte." usmívala se od ucha k uchu a odešla do obýváku. "To stačí." řekl jsem, když jsem se začal už pomalu dusit. "Ještě chvilku." žadonil, ale nakonec mě pustil.
Další den, den odletu.
"Uvědomil jsem si, že když jsem s tebou, tak mi je úplně jedno, co se děje okolo, kde se právě nacházím a tak. Hlavně že jsem s tebou. Co jsi přišel sem, tak se cítím mnohem lépe. Jsi jako medicína. Dokážeš mě vyléčit i z toho nejhoršího." obejmul jsem Minseoka, když jsme čekali na náš let.
"A víš co je nejlepší?" usmál se. "Ne?" zvědavě jsem se na něj podíval. "Že teď už nebudu mít z čeho tě léčit. Žádný smutek." řekl. "Myslíš?" zabořil jsem hlavu do jeho mikiny. "Já ti to slibuji. Odteď se ti už nic hrozného nestane, protože až se vrátíme, tak budu pořád s tebou." usmál se. Kašleme na sasaengs. Prostě jsem ho políbil. Jak se dalo čekat, odněkud se ozval křik a pištění fanynek. Ale bylo nám to úplně jedno. "Nic hrozného, až na tohle." zasmál se Xiu.
"Nemyslím si, že být s tebou je něco hrozného." podíval jsem se mu do očí. On se usmál. "Když myslíš..." tajemně se na mě zadíval a znovu spojil naše rty a rozdělil je až tehdy, když hlásili, že nám za chvíli letí letadlo. Zvedli jsme se, chytli se za ruce a vydali se k terminálu.
