O měsíc později.
Všichni jsme se uklonili a za hromového potlesku odešli pomalu z pódia. Tentokrát jsme to ale byli všichni, co si zařvali pokřik a asi dvě hodiny po skončení koncertu se dopravili do budovy SM. Znaveně jsem si sedl do první pohovky, kterou jsem uviděl a zanedlouho mě následovali všichni ostatní. "Hej~" odstrčil jsem Sehuna, který si sedl přímo na mě, jelikož na něj už jinde nezbylo místo.
"Kluci, hned vás pustím domů, jenom mě na pět minut poslouchejte." řekl také už dost vyčerpaný manažer. Ve skutečnosti to nebylo pět minut ale dvacet. A stejně si myslím, že je Suho jediný, kdo neprospal manažerův výklad a cestu v autě.
Když jsme dorazili, objednali jsme si jídlo, čekání na něj prospali, snědli ho a šli zase spát. Obdobně probíhal celý následující měsíc, kdy jsme na koncertech mohli konečně ukázat, na čem jsme celý půlrok tvrdě dřeli. A musím říct, že nejlepší odměnou je slyšet potlesk a řev fanoušků a jejich podpora.
EXO DORM.
Posadil jsem se ke stolu, abych si vychutnal ramen, jenže mi v kapse zazvonil mobil. Divím se, že jsem ho slyšel, jelikož hned vedle v obýváku se právě odehrával souboj Tao a Sehun X Chen a Chanyeol. "Ano?" zvednul jsem hovor. "Ahoj Luhane, jak se máš?" ozval se mi známý ženský hlas mluvící čínsky. "Ahoj mami!" překvapeně jsem vyjekl. "Nevolám nevhod?" otázala se.
"Ne, vůbec. Co tak najednou?" byl jsem vážně překvapený, jelikož mi naposledy někdo z rodiny volal na mé narozeniny. "Povídej, co nového..." odbočila od mé otázky. "No, skoro nic. Kluci jsou pořád stejní..." ohlédl jsem se směrem k obývacímu pokoji, kde zrovna Chen házel velký polštář na Krise, který tamtudy procházel. "Už máme tento rok po koncertech, takže začneme zase trénovat a dělat na novém albu. Nic nového. A co vy? Jak se vám daří?" domluvil jsem.
Její hlas se ztišil. "Dobrý..." odmlčela se. "Mami, děje se něco?" její tón hlasu se mi ani trochu nelíbil. "Luhane, já nevím jak to říct..." nadechla se. "Žádné 'my' už není." na druhé straně se ozvalo vzlyknutí. Co?
"Lu, otec... umřel..." vzlykla znova. Já absolutně nepřipravený na takovou informaci jsem pustil mobil na zem a snažil se vstřebat, co jsem právě slyšel.
Umřel... Otec... On umřel...... Můj otec umřel... Hlavou se mi honily podobné věty, než mi to došlo. A v tu chvíli jsem měl pocit, že mi nějaká obrovská síla stlačila hrudník a já nemohl dýchat. V očích mě začaly pálet horké slzy. Zalapal jsem po dechu a chytil se stěny. "Luhane?" uslyšel jsem zamnou hlas.
Otočil jsem se a po tváři mi stekla první slza. "Co se děje?" chytl mě hned Xiumin, když spatřil, jak se přidržuji stěny a sotva stojím. Chtěl jsem otevřít pusu a všechno říct, jenže mé tělo vypovědělo službu a já lapal po dechu. "Luhane!" zvýšil hlas Xiumin, ale bylo mu to k ničemu. Já sjel po stěně dolů a v ten moment se to ze mě všechno začalo dostávat ven, v podobě vzlyků a slz.
Xiuminův pohled.
Vešel jsem do kuchyně, jelikož mi vyschlo v krku. Tam stál Luhan, otočený zády ke mně a s někým telefonoval. Prošel jsem bezeslova za ním a napustil si do skleničky vodu. Pak jsem se vrátil zpátky, jenže Luhan, přesněji jeho ruka už nesvírala mobil, nýbrž se držela stěny a mobil ležel na zemi. Stál tam mlčky a ani se nehnul.
"Luhane?" otázal jsem se. Jeho hlava se pomalu otočila na mě a v jeho očích se leskly slzy. Měl jsem strašně nepříjemný pocit, když jsem ho viděl takhle. "Co se děje?" snažil jsem se dozvědět, co se stalo a napravit to. Chytl jsem ho za ruce. Třásly se, což ve mně vyvolalo další nepříjemné pocity.
Jeho hrudník se nepravidelně zvedal a pak sjel po zemi dolů. To byl jasný signál, že se něco děje. Něco vážného. "Luhane!" zvýšil jsem hlas, který byl plný strachu a okamžitě se k němu sklonil. Celou dobu jsem ho držel za jeho třesoucí se ruku, když jsem uslyšel jeho vzlyky. "Co se stalo?" snažil jsem se ho mým tónem hlasu uklidnit a nakonec skončil v mém náručí.
"To bude dobrý." řekl jsem potichu a nechal ho, až se uklidní. Za pár minut jeho vzlyky slábly, až úplně vymizely. Jeho sklopená hlava se zvedla a naše oči se střetly. "Řekneš mi, co se stalo?" opatrně jsem se zeptal. "O-otec um-" znovu mu po tvářích tekly slzy. Takhle ho vidět bylo vážně bolestné. Palcem jsem mu je setřel. "Otec co?" hladil jsem ho po ruce. "On... On umřel." vydal ze sebe nakonec Luhan.
Tohle mě šokovalo a došly mi veškerá slova. Když jsem se vzpamatoval, Luhanovy oči byly zalité slzama. Chtěl jsem mu pomoct, ale v tomhle jsem neměl jak. Jenom jsem ho stáhl do obětí a po chvíli, když se zcela uklidnil, jsem ho pomalu zvednul. Sotva stál. Bylo mi ho strašně líto. Zavedl jsem ho na pohovku, kde se okamžitě všichni vyptávali, co se stalo. Suho viděl, v jaké situaci teď Luhan je a kluky ztišil. Vysvětlil jsem mu, co jsem právě viděl a slyšel a požádal jsem ho, aby Luhana odvedl nahoru do pokoje.
Asi si říkáte, proč jsem s ním nešel já. Pohled na to, jak osoba kterou milujete, brečí, sotva stojí a lapá po dechu je až nesnesitelný. Když se Suho vrátil, měl jsem pocit, že to nezvládnu. "V pohodě?" zeptal se Chanyeol. Jenom jsem zakýval hlavou. "Nechme ho se prospat, bude to ok." řekl a já mu věnoval jeden úsměv.
O týden později, Luhanův pohled.
Dneska je to týden, co jsem se dozvěděl, že otec umřel a ještě jsem se s tím úplně nesmířil a asi ani nikdy nesmířím. Nedokázal jsem se ani usmát a mám pocit, jakoby se veškerá radost vytratila. Musí to být pro ostatní hrozný pohled, když skoro nevycházím z pokoje a když už, tak jdu jako tělo bez duše, jako zombie, hlavně kvůli nedostatku spánku.
Dokonce i s Minseokem jsem se přestal bavit a upřímně nevím, co mě raní víc. Jestli vzpomínka na otce, nebo na Xiumina. Ne že bych se s ním chtěl přestat vídat, ale nemůžu. Nemůžu dovolit, aby zjistil, že jsem se znovu začal sebepoškozovat. Nedokážu si pomoct, myslel jsem si, že už jsem z toho venku, ale opak je pravdou. A cítím se kvůli toho hrozně.
Zrovna jsem ležel a přemýšlel, když mi někdo zaklepal na dveře. "Luhane, chce tě vidět manažer." ozval se Suhův hlas za nimi. Zvednul jsem se a otevřel. "Co chce?" otráveně jsem se na něj podíval. "To nevím, ale měl bys tam jít." řekl a odešel. Dlouho jsem nerozmýšlel a vyrazil do budovy SM. Když chce něco manažer, tak poslechnout musíme. Je jako přísná učitelka, kterou jsem míval na střední.
"Dobrý den." pozdravil jsem, když jsem vešel k němu do kanceláře. "Ahoj, pojď sem." usmál se manažer a pak spustil. Většina toho, co říkal byly otázky typu: Jak se cítíš? Jak to zvládáš? Co matka? A tak dále... Docela mi to vadilo, ale musel jsem na všechny odpovědět. Pak mi popřál, abych se dál držel a já odešel. Po cestě zpátky se navíc rozpršelo a já neměl ani bundu. Jedno ale bylo jisté. Náladu mi dneska nespraví už nic.
