EXO DORM, 10:30.
O půl jedenácté jsme vyrazili na místo srazu, kde nás měli vyzvednout lidi, které nám poslal manažer. Samozřejmě, že bychom se tam dopravili sami, ale zkuste si to představit... Světoznámá skupina EXO-M uprostřed centra čekající na autobus bez bodyguardů... Ráj pro sasaengs.
Cestou do centra s námi šel jeden bodyguard, který je s námi v dormu, i když jenom přes koncerty. Jinak kamkoli se pohneme, musí se to dvě hodiny domlouvat, všechny obvolat, jenom proto, aby se nám nic nestalo. A včera toho Chenova domlouvání bylo až až.
Celou dobu jsem se Xiumina docela stranil. Nevím proč. V jeho přítomnosti se na jednu stranu cítím nesvůj, na druhou v bezpečí. Naštěstí on byl zaneprázdněný blbostma s Layem, takže jsem neschytal ani žádné nechápávé a smutné pohledy.
CENTRUM, 11:10.
Na dodávku jsme čekali dvacet minut, kvůli nějakým potížím, ale aspoň jsem si stihl koupit kávu. Vzal jsem si horký hrnek do rukou, jelikož venku nebylo nějak velké teplo. I když je už jaro, pořád je chladno a mě obvzlášť. Stáhl jsem své rukávy až k prstům a zahříval si ruce. Jenže káva vychladla, takže mi zbývalo ji vypít a vyhodit.
Stáli jsme v klidnější části města, takže okolo skoro nikdo nebyl, což byla pro nás výhoda. Kouknul jsem se po ostatních. Kris a Tao si fotili selfie, Chen měl sluchátka v uších a Xiumin s Layem dělali blbosti. Všichni vypadali tak šťastně. Vyvolávalo to ve mě takový hřejivý pocit, jenže zima mi byla furt.
Nebavilo mě jenom tak sedět a přemýšlet o tom, jak se všichni baví. A já nevím úplně přesně o čem. Moje korejština je sice dobrá, ale některým výrazům moc nerozumím. Od toho je tu Baekhyun. Taková chodící wikipedie. Jenže s EXO-K nejsme tak často, takže si musím vystačit s tím, co umím.
Z mého přemýšlení mě vytrhla něčí ruka na té mé. Otočil jsem se na toho, komu patřila. "Proč za ním nejdeš?" zeptal se mě Chen a podíval se na Xiumina. Asi si všimnul, že mám oči jenom pro něj. "Nechci otravovat. Vždyť se na něj podívej, jak je šťastný." řekl jsem a dál ho pozoroval.
"S tebou bude víc..." řekl najednou. "Proč myslíš?" přestal jsem sledovat každičký jeho pohyb a tázavě se ohlédl na Chena. "Já s ním jaksi... No mluvil." usmál se jak neviňátko. "Hele Luhane, záleží mu na tobě. Přišel za mnou celý utrápený a nějak jsme se zakecali. Řekl jsi mu toho hodně. Vlastně co vím, tak jsi mu řekl všechno. Na jednu stranu jsem rád, že máš někoho, komu tak věříš, jenže na tu druhou... Čím déle své pocity k němu budeš držet v sobě, tím více to pak pro tebe bude těžké se mu dál svěřovat, víš, jenom se bojím, že by to mezi váma mohlo dopadnout jinak, než chceš. A podle toho si jsi schopný udělat-..." zlomil se mu na konci hlas.
Vím kam tím míří. Podíval jsem se mu do očí. Vypadal ustaraně. Hodně ustaraně... Připomíná mi to Minseokův výraz, když odhalil mé jizvy. Když tak nad tím přemýšlím...
Všem vlastně způsobuji problémy, všichni se o mě bojí... Cítím na srdci obrovskou zátěž, asi takovou, jakou jsem já sám pro ostatní. Vždycky jsem se snažil izolovat své emoce hluboko ve mně, jenže čím dýl je tam držím, tím je to pro mě těžší. Tak jako říkal Chen. On má vlastně vždycky pravdu.
Sjel jsem očima od něj na zem. "Luhane, nemyslím to zle." položil si ruku na moje rameno. "Já vím." řekl jsem krátce a opět koukal do země.
"Už je tu odvoz~" znenadání zařval Lay a všichni jsme už za chvíli seděli v teple dodávky. Cestou jsem usnul, takže jsem se už nezaobíral našim rozhovorem mezi mnou a Jongdaem.
ZOO, 12:05.
Dorazili jsme kolem dvanácti a když jsme si zaplatili vstupné, vešli jsme. Rozdělili jsme se na následně: Samozřejmě Kris a Tao byli spolu, Lay a Xiumin odešli k pavilónu opic a Chen se vytratil. Než jsem se pořádně rozhlédl, všichni byli pryč. Takže já půjdu sám, jasně. A to jsem si to chtěl dneska aspoň trochu užít.
Jelikož je tahle zoo obrovská, bude dost těžké někoho z kluků najít, takže jsem to rovnou vzdal. Vydal jsem se prostě rovně. Moc lidí tu nebylo, jelikož byla docela zima. Tím pádem nebyly k vidění všechna zvířata, ale nějak extra mi to ani nevadilo.
ZOO, 16:30.
Nikdy bych si nemyslel, že by mohly být všechna ta zvířata tak klidná. Odjakživa jsem se bál šelem, ale když jsem viděl, jak k ní ten ošetřovatel přišel a v klidu ji hladil... Bylo to roztomilé. Cítil jsem se celkem fajn a po čtyřech hodinách potkal Taa s Krisem a Chenem, který se podle všeho připojil k nim. Chtěli abych se k nim připojil taky, ale něco tam uvnitř mi pořád říkalo: 'Bude lepší, když půjdeš sám, aspoň nikomu neublížíš' takže mě po chvíli zase ve spěchu opustili.
Po další hodině samoty v jižní části zoo jsem se rozhodl, že na ně počkám u dodávky a skočím si na záchod. Ten jsem hledal asi deset minut, ale nakonec jsem ty dveře s modrým nápisem 'WC' zahlédl.
Když už jsem se chtěl vrátit, tak jsem zjistil, že nevím kudy. Na mapě jsem toho moc nevyzkoumal, takže jsem zavolal Chenovi. Ten to ale nezvedal. Po třetím pokusu jsem to vzdal a jednoduše se vydal jednou cestou. Přece musí někde končit, nebo vede na začátek.
Nevím, jak dlouho jsem šel, ale stihl se mi vybít mobil a naposledy, když jsem se koukal, bylo 17:41. V 18:00 jsme měli opustit zoo a vrátit se domů, jenže já se zřejmě nacházel na druhé straně zoo od východu a navíc nevím, kudy zpět. Nikdo mi nezvedá mobil. Teda... Minseokovi jsem nevolal. Ale teď už ani nemůžu, nemám baterku.
Po pár minutách jsem začal docela panikařit a lítal po zoo křížem krážem. Nikde už nikdo nebyl, ale zoo měla zavírat až v sedm. Divné...
Sedl jsem si na lavičku, abych zase popadl dech, jenže jsem dost panikařil, takže jsem se nemohl vůbec uklidnit. Zvýšil se mi tep, zrychlil dech a já už to nemohl vydržet. Ucítil jsem, jak mi horké slzy stékají po tvářích dolů. Byla mi zima, byl jsem ztracený a sám...
Nebyl bych to já, kdybych nemyslel na to, jak to prostě tady a teď ukončit, ale něco mi v tom bránilo. Nějaký pocit... Možná pocit, že bych přeci někomu jenom chyběl... Zhroutil jsem se na lavičku a čekal jsem. Sám nevím na co, ale nevěděl jsem, jak dál. Najdou mě? Neumrznu do té doby? začaly se mi v hlavě honit podobné myšlenky.
"Luhane!" ozvalo se odněkud. Otevřel jsem oči a otřel si slzy. "Luhane!" ozvalo se znova. Tikavě jsem se rozhlížel kolem. "Lu~!" uslyšel jsem tentokrát blíže. Pak mi to konečně došlo. "Haló? Tao?" zařval jsem. "Luhannie~" otočil jsem se a spatřil opodál Taa. "Tao!" rozběhl jsem se k němu a vpadl mu do náruče. Nevydal jsem ani hlásku, jenom jsem nepřetržitě brečel.
"Pšš.. Už jsme tady. Pojď, jdeme." utěšoval mě Tao. Konečně, po několika hodinách absolutní samoty a zimy jsem pocítil teplo. Jenže jsem nebyl schopný ani pohybu. Jen tak jsem ze Taovi zhroutil do náruče, zrovna když doběhli Chen a Kris. Následně jsem vyčerpáním usnul.
EXO DORM, 21:00.
Probral jsem se v posteli v našem pokoji. Snažil jsem se srovnat si myšlenky, jenže docela neúspešně. Přicupital jsem za Chenem. Chvíli jsme si povídali, jenže on mě jako malé dítě poslal spát. Možná jindy by mi to vadilo, ale byl jsem natolik vyčerpaný, že jsem se sotva dobelhal zpátky k svoji posteli. Tam ale ležel Minseok.
Otočil hlavu na mě a projel si mě pohledem. Beze slova jsem se svalil vedle něj. Takže v té zoo, jsem se zhroutil a kluci mě zavezli do dormu. Nebyl jsem moc těžký?... Z přemýšlení mě vytrhnul Xiuminův kašel.
"Bál jsem se o tebe." řekl. Podíval jsem se mu do očí. "Vážně?" zeptal jsem se ho. "Luhane, já bych ti nelhal. Ty vážně nutíš lidi, aby se o tebe furt báli. Už mi to nedělej." řekl a obejmul mě. Vdechl jsem jeho vůni a on se na mě podíval. Naše obličeje byly od sebe jenom kousek. "Promiň, můžu za to já. Málo jsem se ti věnoval a zapříčinil tak, že jsi se sám ztratil. Omlouvám se." řekl Xiumin potichu.
Já ucítil jeho teplý dech na mých tvářích. Myslel jsem si, že se zblázním. "Tohle už nevydržím..." řekl jsem a odtáhl se od něj. Nechápavě na mě koukal. Musím mu to říct. Teď nebo nikdy. Nadechnul jsem se, abych mu to řekl, ale neměl jsem tolik odvahy, takže se mě vyšel jenom vzduch. Za tohle se vážně nenávidím.
"Dneska toho na tebe bylo moc, měl by sis už lehnout." řekl a tím zachránil situaci. Jak řekl, tak jsem udělal. Po chvíli jsem usnul. "Dobrou." ucítil jsem už jenom, jak mě políbil do vlasů. Jak říkal Chen, nemůžu svoje pocity držet tak dlouho v sobě...
