Z POHLEDU ROBIN
Hm...super...tak jsem tady sama s nalitým Barneym v úchylným kostýmu a naším o nic míň nalitým manželským párečkem. Večer snů...
I když jedno pozitivum to mělo, měla jsem čas na přemýšlení... Určitě Tedovi celej den vrtá hlavou, co se mnou je. Poznám to..ty jeho pohledy a snaha mě neustále rozptylovat. Ale nechtěla jsem nikomu nic říkat, potřebovala jsem to v sobě všechno urovnat a ujasnit si, co vlastně chci. Před pár dny mě Don v restauraci požádal o ruku a já jsem mu v rozpacích nebyla schopna odpovědět. Pořád jsem si nebyla jistá, ale určité Okolnosti pečící dortíky mi pomohly se rozhodnout. Řeknu ANO, vezmu si Dona.
Napila jsem se skotské a nachytala jsem se, jak se snažím očima najít Teda.
NE, DOST. TOHLE MUSÍ PŘESTAT.
Musím se na něj přestat upínat s falešnou nadějí, že se Okolnosti najednou sbalí a zmizí. Tím spíš když už za pár dní budou Okolnosti nosit jeho příjmení. Mám Dona, jsem s ním, miluju ho a budeme se brát. Budeme se brát. Opakuju si to pořád dokola a snažím se ujistit, že je to to nejlepší, co můžu udělat.
Po mém zdlouhavém vnitřním monologu se odhodlávám a píšu Donovi, jestli by přeci jen nechtěl dorazit. Po odeslání zprávy si hlasitě oddychnu a dopiju zbytek skotské, která se blízká v dokonale naleštěné sklenici.
Z POHLEDU TEDA
"Stůj! Kam běžíš? Vždyť jsi teď přišla.." křičím na ní z dálky nechápavě a snažím se ji co nejrychleji dohnat.
"Tede, já už fakt nemůžu," říká udýchaným hlasem a zastavuje.
"Tak nemáš běžet tak rychle," řekl jsem a po pár vteřinách ticha mi došlo, že jsem zřejmě nepochopil něco tak, jak bych měl.
Stála proti mě, hluboce se mi dívala do očí. Zřejmě čekala, až mi něco docvakne. Já ale pořád nevěděl, co jsem udělal špatně.
"Nevím , o co tady jde... vždyť jsem jenom tancoval a... počkej...jde o Robin? Zase?" říkám nejistě a udýchaně si povoluju motýlka u krku.
"Zase, Tede? Zase? O Robin tu jde od samýho začátku. Od té doby co jsi mě vzal poprvé do baru. Ty pohledy. Jak jsi se na ni díval. Jak jsi se smál všemu, co řekla, ikdyž to nebylo ani trochu vtipný. To všechno. Věděla jsem to, ale pořád jsem doufala, že to časem vyprchá. Nevyprchalo. Dneska jsem se v tom usvědčila. Tak jak jsi se na ni díval, když jsi ji držel kolem pasu, tak jak se na MĚ nikdy nepodíváš," vyhrkla ze sebe najednou a totálně znavená si sedla do trávy.
Vůbec jsem nevěděl, co mám říct. Tohle byla ta poslední věc, co jsem čekal, že z ní vypadne.
"Victorie, já... já..," chtěl jsem začít, ale Victorie mě okamžitě přerušila.
"Ne, Tede. Nic neříkej. Robin hraje v tvém životě obrovskou roli, ať už si to chceš připustit, nebo ne. Taky jsem to dřív nechtěla vidět...a už to ani vidět nechci," dokončila klidným hlasem a pomalu se začala zvedat z trávníku. Stoupla si přede mě a do mé prochladlé dlaně vložila prstýnek.
Otočila se a do pár desítek vteřin byla pryč.
A já tam zůstal beze slov stát se zaťatou pěstí.
