Špatný odhad
Z POHLEDU TEDA
Vyběhl jsem na chodbu a snažil jsem se ji najít.
Nezdá se to, ale...nadraná Robin je rychlá Robin.
Po chvilce kroužení kolem budovy jsem ji konečně našel.
Postávala u stromu a dělala, že je neviditelná a asi tak nějak doufala, že si jí nevšimnu.
Beze slov jsem k ní přišel a podal jsem jí jeden z doutníků, který jsem celej večer nosil v kapse.
"Chceš to řešit?" zeptal jsem se, ikdyž jsem tušil odpověď a zapálil jsem nám oboum doutníky.
Robin se na mě podívala pohledem, kterej jsem u ní moc dobře znal a bylo mi jasný, že z ní nic nedostanu.
"Dobře Scherbatská,tak se vrátíme dovnitř a budeme dělat jakože nic,jo?"
Robin se aspoň pousmála, mrkla na mě a já věděl, že zas tak zle nebude. Nabídl jsem jí rámě a vrátili jsme se do sálu.
Strašně mě zajímalo, co jí tak odrovnalo, ale pochopil jsem, že páčit to z ní, nemá cenu.
Cestou zpět se konečně zase začala smát a večer mohl pokračovat.
U baru jsme nabrali Barneyho, kterej se marně pokoušel sbalit již zasnoubenou družičku.
"Mistře Teodore, dnešní konstalace není příliš příznivá," vyhrkl ze sebe Barney v převleku pochybného původu a znaveně padl na židli.
Došli jsme ke stolu a dali si s našimi novomanželi další přípitek.
No, nebude vám lhát, Lily už pár přípitků za dnešek na kontě měla...
Lehce škobrtla, kopla do sebe zbytek skleničky, chytla Marshalla za ruku (možná z důvodu udržení rovnováhy) a vrátili se na parket.
Nebavilo mě, dívat se na Robinin skleslej pohled. Nechtěl jsem, aby byla smutná... a už vůbec ne zrovna dneska.
Taky mám celkem slušnej důvod tvářit se ublíženě, ale dnešek si chci užít, jak jen to jde. Na druhou stranu, za nedlouho si budu brát Victorii, což všechny křivdy vyrovná.
Chytil jsem Robin za ruku a i s jejím značným odporem se mi povedlo ji dotáhnout na parket.
K mému překvapení Robin to tancování nějak chytlo a tak jsme zůstali na parketu asi tři čtvrtě hodiny vkuse.
Byl jsem rád, že už je v pohodě a že se baví.
Tancovali jsme další z ploužáků, když v tom se ve mně najednou probudil nějakej skrytej taneční potenciál. Obejmul jsem ji kolem pasu a lehce jsem ji vyhodil.
Měl jsem štěstí, že jsem ji chytil, jinak by dopad na zem asi nedopadl příliš dobře.
"Tak jsem tady," ozvalo se najednou zezadu.
Stála tam Victorie s ne příliš blaženým výrazem.
"Je, ahoj. Konečně jsi dorazila," vyhrkl jsem překvapeně a chtěl jsem jí obejmout.
Ona se odtáhla a se zachmuřeným obličejem vyšla ze sálu.
Zase jsem nechápal, o co tady sakra jde.
Už jsem měl těch příchodů a odchodů dost.
Vyběhl jsem ze sálu a rozběhl jsem se za ní.
Vážně jsem už potřeboval vědět, co se to tady pořád děje...
