Bad joke [Michael Clifford fanfiction CZ]

#23

Mákla jsem si a to je jediným důkazem toho, že když se chce, tak to jde. Mám tenhle týden trochu plný, tak jsem se snažila to zvládnout dneska a přináším vám novou kapitolu, další nečekejte brzo, vlastně spíše pozdě. Teď se do toho pusťte a snad mi zanechte komentář♥

Nenápadnost je relativní pojem, stejně jako spousta dalších. To, co já považuju za nenápadný, možná je až příliš očividný, možná, že moje nápady nejsou zrovna dobré a možná, že to všechno byla moje vina – rozhodně jsem se tak cítila.

Vinná za to, že se kolem mě všechno rozpadalo, ačkoliv jsem se snažila o opak. Vinná za to, že jsem nebyla dost dobrá pro kohokoliv, kdo se v mém životě objevil. A v neposlední řádě, to nejaktuálnější, vinná protože jsem zkazila to nejhezčí, co jsem v mém životě měla, že jsem z toho udělala něco odporného, udělala jsem z toho zbraň, kterou jsem dala ostatním do ruky, dokonce nabitou a každý si mohl střelit, do mě i do Michaela a to hned najednou.

Začalo to hned středeční první hodinou, respektive přestávkou hned po ní, kdy jsme kráčeli po chodbě vedle sebe, mlčeli jsme a nemluvili, protože i přes včerejší rádoby vyříkání si, to nebylo úplně ideální, vlastně by se to dalo nazvat všelijak, ale ani jedno ze slov by nebylo pozitivní. Bylo to přinejmenším nepohodlný, ale zároveň jsme nechtěli chodit sami, ačkoliv zájem jak o něj, tak o mě, opadl, jedinec proti státu má menší šanci, než dvojce, ačkoliv jen o píď.

Ale zjistili jsme, že ačkoliv máme větší šanci, oni mají větší zbraň, a to bylo rizikem. To, že když jsme spolu, neberou nás jako jednotlivce, ale jako celek a to se momentálně stalo realitou místo jen věci, ze které jsme měli strach.

Ukázalo se, že nás předchozí den nějaký dobrák patřící do party lidí, kteří se radši posmívají, než aby dělali něco užitečného, viděl a roztroubil to do éteru, takže to za chvíli věděla celá škola a my jsme se znovu stali jakousi žhavou novinkou, tentokrát ne snad kvůli tomu, že on byl na škole pár dní a já byla ta, kdo právě ztratil kamarády, a bavila se s terčem, tentokrát jsem byla jeho druhou polovinou, zcela záměrně a jaksi dobrovolně.

Začalo to nevinně, pohledy, které směřovaly naším směrem, sice byly podezřelé, ale nevnímali jsme to, byli jsme příliš zahloubaný ve svých myšlenkách na to, abychom se snad zajímali ještě o diváky. Jenže pak začala slova lítat naším směrem a já musím říct, že to nebyla žádná hezká slova. Nakonec jsem školu vzdala ještě před odpoledním vyučováním a místo oběda jsem zamířila domů, kde jsem však taky nechtěla být, potřebovala jsem mnohem více prostoru a vzduchu, než bylo možné mít v místnosti, kde vás obklopují čtyři pevné stěny s jediným otvorem do prostoru.

Vzala jsem si s sebou do tašky čtvrtku, obyčejnou tužku a sešit na texty a vyrazila ven, ne však na mé obvyklé místo, tam bylo příliš Michaela na to, abych se tam v tu chvíli mohla cítit pohodlně, šla jsem úplně jinam, tam, kam mé nohy často nezabloudily. Šla jsem úzkou lesní cestou, sotva dost širokou pro jednoho člověka, překračovala blátivé louže, snažila se příliš nezašpinit a na malém prostoru jsem si sedla do trávy. Nebrala jsem ohled na tvory, které tu žily, ačkoliv jsem měla – ne snad kvůli nim, ale kvůli sobě, štípancům a jakéhosi strachu, které pramenil z každého druhu hmyzu, na kterého si člověk dokáže vzpomenout, a že jich byly tisíce. Prostě jsem si tam sedla, do tureckého sedu, na kolena položila čtvrtku s podložkou a začala jsem kreslit krajinu přede mnou, ještě předtím jsem si do uší dala sluchátka a ponořila se úplně jinam.

Na umění je krásná spousta věcí. I když v tom člověk není úplně výborný, jde o to ponořit se do toho, zapomenout, vnímat jen činnost, které se věnujete. Když mi ruka klouzala po papíru ve snaze nakreslit co nejpřesněji strom, který se přede mnou vyjímal, když mi v uších hrála hudba a nějaký hlas tam vydával spoustu tónů, které tvořily souzvuk a harmonii, v tu dobu jsem se cítila otupělá. Snad by se i nabízelo říct šťastná, ale to by bylo příliš silné slovo na to, v jaké situaci jsem se nacházela. Byla jsem prostě otupělá takovým způsobem, že jsem nedokázala přemýšlet, vnímala jsem základní pohyby a smysly, které jsem vykazovala, ale to bylo všechno.

Až když jsem čtvrtku natáhla před sebe, vrátila jsem se nohama na zem, ne příliš pevně, byla jsem připravená na odražení se a vyletění zase nahoru, do světa, kde jsem necítila. Ale nakonec jsem měla příliš věcí na přemýšlení, než abych zahodila tuhle příležitost. A tak jsem ji položila vedle sebe, sama si lehla do trávy, hlavu si podložila rukama a dívala se na jasné nebe, které bylo zastíněné několika větvemi stromů, takže na část mého těla dopadal stín, mezitím co na tu druhou pařilo sluníčko v plné parádě.

Užívala jsem si to teplo, nikdy jsem neměla nic radši než teplo, ale musela jsem se přeci jen ponořit do světa myšlenek, protože ačkoliv ve světě bez nich bylo lépe, potřebovala jsem si to uspořádat, i když mi to mohlo být k ničemu, protože Michael se choval jaksi pasivně. Ale vyznat se v sobě je základem všeho, možná proto jsem to chtěla zkusit, uspořádat si myšlenky, alespoň na něco přijít, nějaký závěr vyvodit, i kdyby závěrem bylo to, že se v sobě absolutně nevyznám.

Vždy jsem tvrdila, že jsem byla více méně pasivní, že jsem nedávala najevo emoce. Proč je to teď jinak? Proč ve mně Michael způsobuje tolik zatracených emocí, že nejsem schopná je uchovat pod pokličkou, jen sama pro sebe? Proč v jednu chvíli se směju, v druhou brečím a ve třetí mám chuť křičet a něco rozbít?

Naučil mě cítit, pomohl mi k tomu znovu dosáhnout toho, že jsem se nebála dávat najevo emoce – respektive bála, ale neměla jsem na výběr... No možná jsem si přála, aby to tak nebylo. Být pasivní člověku dodávalo pocit, že se ho nic nedotkne, kdežto takhle se mě dotýkalo všechno.

Dřív jsem byla balónek, který všechno vstřebává a v jednu chvíli vybuchne, teď jsem však byla voda, která se při každé kapce zachvěla, ať byla sebemenší, na mě to mělo nějaký dopad. A já si najednou přála být zase balónkem.

Michaelovo náhlá odtažitost mi v hlavě také způsobovala více než zmatek, čím jsem si to zasloužila? Představení mým rodičům bylo sice trapné, ale nic, kvůli čemu by mě chtěl přestat vídat, ne? Věděl o nich spoustu věcí, o tom, jak mě opustili, jak se vraceli jednou do roka, ale to mu nezabránilo je vidět, ačkoliv to byly věci přímo odporné, no o mně jevil zájem do té doby, než je poznal. Že by si řekl, že když takový byli i oni, budu taková i já? Že jablko nepadá daleko od stromu?

Já věděla, jak chci, aby to bylo dál, nebylo těžký na to přijít. S Michaelem jsem se cítila jinak, cítila jsem se živá, plná energie a možná i naděje. Cítila jsem se dobrá pro svět, cítila jsem, jako bych mohla zvládnout se mu postavit, porazit překážky a dojít do cíle, ať jím bylo cokoliv. Prostě jsem se cítila potřebná a snad i cenná v tomhle životě, je jedno, jak moc ta představa byla naivní. Bez něj jsem se najednou cítila prázdná, no hlavně osamělá.

Byla tu spousta zatracených věcí, které by se nestaly, kdyby do mého života tak nevkročil, nepřiřítil se do něj, on i jeho šílené vlasy, utajovaná životní historie a tak strašně moc roztomilý kukuč. Jenže všechno bych to obětovala znovu. Jakési postavení ve škole, mou necitlivost, mé kamarádky, mou obranu... Ještě daleko více, než je tohle, bych obětovala pro těch pár chvil, které jsme spolu již strávili. A dala bych cokoliv za to, aby jich bylo ještě více, protože jsem si nedokázal představit, co bych dělala, kdyby mě teď opustil a já bych se životem musela plahočit sama. Ať to udělá jindy, někdy po maturitě, někdy až nebudeme obklopení stvůrami, ale teď ať mě neopouští. Byl to sobecký důvod, člověk má k činům vždy sobecké důvody, ačkoliv původně je to zcela nesobecký, jde o dobrý pocit z pomoci ostatním, takže se z nesobeckého činu beztak zase stává sobecký. Neobviňovala jsem sebe za svou sobeckou, obviňovala jsem se za svou naivitu. Za svou víru, kterou jsem měla k tomu, že to je jen přechodné období. Za svou troufalost doufat v něco lepšího, než co mi život dal. Za to, že jsem si přála mnohem lepší život, než mi byl poskytnut.

Přála jsem si jediné, a to byl můj závěr dlouhého přemýšlení: přála jsem si nezůstat sama, mít někoho po boku. Mít po boku Michaela, protože mi nikdy nezáleželo na nikom tolik, jako právě na něm. Prostě jsem chtěla, aby mi byl nablízku, protože ačkoliv on to možná ve světě plném zloby a nenávisti zvládá, ale já jsem na to byla příliš slabá a on mi propůjčoval špetku své síly.