Bad joke [Michael Clifford fanfiction CZ]

#18

Máme tu novou kapitolu, trochu jsem zamakala a tak vám jí sem přidávám snad na zlepšení nálady:) Nebojte se toho, že je to příliš romantické a sladké, musím tam dát taky špetku štěstí... Užijte si kapitolu a snad mi zanechte nějaký komentář♥

„Chtěla bych něco zkusit," řekla jsem, když jsem si ze zad sundávala batoh a pokládala ho na lavičku, na které Michael už seděl, s vyčkávavým pohledem, co mě zase napadlo, mě pozoroval a netrpělivě popohnal k tomu, abych mu to řekla.

„Co?" Zeptal se prostě a vstával, aby si mě mohl vtáhnout do objetí, až potom, co mě, po delší době, než bylo nutné, pustil, jsem se na něj s mírným úsměvem podívala a nevinně pomrkala očima.

„Chtěla bych tě zkusit nakreslit," našpulila jsem prosebně rty, kdyby náhodou předcházející gesta nepomohly a on potřeboval postrčit ještě něčím jiným, kdyby nezabrala moje roztomilost, nemám šanci ho přemluvit ničím dalším.

„To jako teď?" Zeptal se překvapeně, možná, že očekával cokoliv, no tohle ho nenapadlo, možná, že ačkoliv už jsem mu moje kresby ukazovala, nedošlo mu, že bych chtěla kreslit jeho. Ale upřímně řečeno, ve své sbírce jsem měla už některé z jeho kreseb, akorát je neviděl. Ty ostatní se mu líbili, no nebyla jsem si jistá, jestli mu chci ukázat, jak se snažím pamatovat si detaily jeho tváře a přenášet je na papír.

„Jo," pokrčila jsem rameny a z batohu už vyndávala čtvrtku a knížku, kterou jsem chtěla použít jako podložku, abych vůbec mohla kreslit. „Chci zkusit práci s pastely, protože je běžně nepoužívám. A ty na to máš prostě skvělý vlasy," usmála jsem se a volnou rukou jsem mu, na důkaz svých slov, vlasy rozcuchala, na což on na mě hodil vražedný pohled a snažil se je, pomocí svého odrazu v displeji telefonu, dát do původního stavu, což se mu moc nedařilo, nejen proto, že je měl vždy nějak jinak, každý vlas mu trčel do jiné strany, ale jarní vítr si s nimi pohrával a byl tak zastáncem mého plánu, teda alespoň víc, než toho jeho.

„Jestli mě zkazíš," pohrozil větou, kterou nechal rozplynout mezi námi a já prostě jen protočila očima, no s nadšením jsem zatleskala do vzduchu. „Mám se nějak natočit?"

„Bylo by fajn, kdyby ses svléknul," dala jsem si do pusy konec tužky, aby to vypadalo, že hluboce, a umělecky, přemýšlím. „A lehl si do trávy, na bok, s hlavou opřenou o ruku a–"

„Dobře, a teď vážně," napomenul mě, no v očím měl pobavení.

„Prostě jen seď a koukej se na mě," sedla jsem si na lavičku vedle něj a natočila se k němu, stejně jako to udělal on.

„S radostí," poznamenal ještě předtím, než jsem ho umlčela a zkoumala jeho tvář, alespoň jsem k tomu měla pořádnou záminku než jen to, že se dívat chci. Kreslila jsem tvar jeho hlavy a gumovala, nakreslila jsem si základní rysy v obličeji a vlasy poházené díky jarnímu větru, naznačila jsem si jeho krk a ramena, jeho mikinu, jeho jiskřičky v očích... A pak jsem sáhla do batohu pro pastely.

„Bolí mě za krkem," postěžoval si a protáhnul se, procvičil krk a já se na něj přísně dívala, no nehnula jsme brvou.

„Říkala jsem ti, aby ses nehýbal," řekla jsem po tom, co zpozoroval, jak se na něj dívám a zastavil pohledem u mých očí, s našpuleným rtem jsem mu dávala najevo, že se mi nelíbí, že mě neposlechl, no myslím, že v očích se mi odrážela úplně jiná emoce, než jsem si přála. Nevinně zamrkal, jakoby to snad mohlo odčinit školu, kterou nadělal.

„Promiň," usmál se, ve skutečnosti to vypadalo, že měl radost.

„Stejně už to mám, teď jdu barvit," pokrčila jsem rameny. „Mohla bych si tě vyfotit?" Zeptala jsem se, když mě napadlo, že bychom tu museli sedět dost dlouho na to, abych to dokreslila. „Než něco řekneš," přerušila jsem ho, když už otvíral pusu, že řekne nějakou uštěpačnou poznámku. „Je to proto, abys tu nemusel sedět celou noc. Dokreslím to doma."