Bad joke [Michael Clifford fanfiction CZ]

#5

Trochu jiná kapitola, než jste v tomhle příběhu zvyklý, ale Sue potřebovala odreagování... A snad to až tak nevadí, nebojte, navrátíme se zpátky do zajetých kolejí :)
Touhle kapitolou vám chci popřát Krásný nový rok, který je sice až za 24 hodin, ale zítra (už dneska) opravdu nebudu stíhat na to, abych cokoliv napsala... Takže Krásný nový rok, hodně štěstí, zdravý, radosti, smíchu, optimismu, 5sos, skvělých příběhů a všeho, co si přejete :) Protože rok 2016 bude určitě lepší, než ty předchozí ^^ Děkuju za vaší veškerou podporu a tak, užijte si kapitolu ♥

Bylo zvláštní, jak rychle přešel ten týden, který je mezi Vánocemi a další oslavou, která je snad ještě populárnější, hlavně u lidí mého věku – Silvestrem. Neznala jsem nikoho, kdo by se tak jmenoval, jako by na to, že je to opravdové jméno, lidé zapomněli a využívali ten den k tomu zapomenout a snad se do nového roku probudit s obrovskou bolestí hlavy a s žaludkem tak prázdným, protože veškerý jeho obsah leží někde po cestě mezi hospodou a domovem.

Tento rok jsem se přesně k takovýmhle lidem měla přidat já. Domluvili jsme to už pár dní předtím, než se mí rodiče nečekaně ukázali a oni mi nic nevyčítali, jako by si uvědomili, že do toho nemají co mluvit... Ale tak nějak jsem si přála, aby měli něco proti, aby si přáli naší rodinu pospolu, protože jak se říká – Jak na nový rok, tak po celý rok. Ale myslím, že bych se s nimi stejně jen přela, dokud by neustoupili, byla jsem tvrdohlavá, hodně.

Takže jsem se večer oblékla do šatů, které mi vybrala Ally a které byli možná až příliš krátké na to, abych si je chtěla vzít, ale dnešek jsem si měla užít, tak jsem to riskla, ne že bych měla na výběr. Po cestě na místo, které mělo být naší první zastávkou dnešní noci, jsme vyzvedli Mel, která neměla čas pomáhat ještě nám, protože chtěla zazářit – ačkoliv to ona vždy, i když se nesnažila, tak zářila.

Bylo to zvláštní, ocitnout se v houfu, kdy se spousta lidí, ačkoliv nebylo zrovna pozdě, hýbala do rytmu – nebo se o to alespoň snažili. Těla sebou zmítala jako by neměl nastat zítřek, ve tvářích bylo vidět opojení alkoholem a jakýsi druh štěstí z toho, že není nic jiného, než tenhle moment.

Přidala jsem se k těm tvářím, které jsem neznala a začala se bavit. Alkohol ve mně mizel lusknutím prstu, netrvalo dlouho a já cítila rytmus, který procházel od konečku mého palce u nohy až k špičce ucha, celý tělo se tomu přizpůsobilo a já se ocitla na parketu mezi ostatními zmítajícími se těly, cítila jsem se prostě bezstarostně, tak jak se člověk může cítit jedině, když nemá úplně všechno pohromadě.

Tváře se kolem mě střídali, ať už byli Mel, Ally anebo nějakého cizinci, nevnímala jsem, na koho se to usmívám, pokud mi ten člověk přinesl pití a nechal mě tancovat, byla jsem mu vděčná. A ty tváře se střídaly dost rychle, proto netrvalo dlouho, než jsem v sobě měla takovou spoustu alkoholu, až se mi motala hlava a já se, pořád se smíchem a skvělou náladou, přesunula k židli u našeho stolu, která byla daleko dál, než předtím.

Sedla jsem si tam a přede mě přistála sklenička a láhev s vodou. Zmateně jsem zamrkala a zvedla pohled od stolu nahoru, kde se tyčil člověk s naprosto plachým, neodolatelným, obličejem, ale s rozhodným úsměvem.

„Měla bys vypít trochu vody," poučil mě a sednul si vedle mě, jakoby to byl jeho stůl, vlastně to bylo úplně jedno.

„Neměl bys mě poučovat, viděli jsme se jednou," vrátila jsem mu úder, na čemž se jen zasmál.

„A přesto nechci, abys byla nalačno, takže vypij vodu, najez se a pak si dělej, co chceš," přikázal mi jakoby přísně, ale u něj nemohlo vypadat přísně nic, pořád vypadal tak plaše, ať dělal cokoliv.