Bad joke [Michael Clifford fanfiction CZ]

#6

Zase trochu jiný, ale pocity Sue si necháme na to, až o nich s námi bude chtít mluvit :)) :D
Užijte si kapitolu a dole mi můžete zanechat nějaký komentář O:)

Moje první novoroční myšlenka po probuzení nebyla zrovna příjemná – Panebože, moje hlava.

Neměnilo se to ani druhou myšlenkou, která následovala a která snad byla ještě daleko horší – Jak jsem se dostala domu?

Za okny byla tma, těžko říct, jestli proto, že je pořád noc, o čemž jsem dost pochybovala, anebo znovu, což nebylo zrovna příjemný, ale ukázalo se to jako pravdivý.

Ležela jsem celý den, kdo ví, v kolik jsem došla domů, já mám v hlavě jedno velké okno, které pohltilo snad všechno, co jsem si chtěla vybavit, ale zároveň asi ani nechtěla.

Vzpomínala jsem si na pár věci, hrabala jsem v hlavě a snažila se je vyvolat, ačkoliv pak ta hlava bolela ještě víc... Věděla jsem, že jsem tancovala a brala si pití od každého, kdo mi ho nabídl, měla jsem před obličejem spoustu tváří, které jsem si zapamatovala, a nakonec se slily všechny dohromady, vznikl s nich obličej, který měl spoustu očí různých barev, několik nosů různých tvarů a spoustu rtů, ve kterých bylo ještě daleko víc zubů, musela jsem se usmát nad svou fantazií, ačkoliv tahle situace by vtipná být neměla.

Vybavovala jsem si, jak přede mnou přistála voda a vedle mě si sedl Mickey, panebože. Pak spousta dalších drinků a pak tma, temnota, vzpomínky se vypařili do vzduchu a já jsem si naštvaně odfrkla.

Postavila jsem se, nejen proto, že jsem nutně na sucho v mém krku potřebovala vypít spoustu vody, ale taky jsem potřebovala sprchu, hodně dlouhou, hodně horkou.

Ze sprchy jsem vyšla fakt za hodně dlouho, mohla jsem tam stát půl hodiny a prostě nechávala vodu stékat po mém těle. Když jsem zjistila, že je teprve osm hodin a že jsem toho nezaspala zas tak tolik, vydala jsem se ven, protože jsem opravdu potřebovala na vzduch, který by mi celé tělo pročistil a dal mě do pořádku. A možná, že mi pomůže si vzpomenout na zbytek večera, protože za tou stěnou se určitě skrývalo něco, co bych vědět měla.

Tentokrát jsem si nesedla tak, jak jsem to dělala obvykle, procházela jsem se špinavým městem a výjimečně nepřemýšlela a nelitovala samu sebe, nýbrž jsem si užívala, jak se mé plíce topí ve vzduchu místo v čemkoliv, jak se mi dostává uvolnění a snad lepší nálady. Když strávíte dvacet čtyři hodin zvřený doma, ve spánku a probudíte se s bolestí hlavy, pomůže vzduch. A ačkoliv ta bolest nepřecházela, cítila jsem se daleko líp po tom, co se mé tělo jakoby pročistilo.

Byl to týden od nového roku a já už zase trávila dny ve škole, čekalo mě obrovské překvapení hned první den, který jsem tam strávila.

„Žáci, tohle je Michael Clifford. Nový student, který tu bude s vámi trávit snad zbytek školní docházky. Chovejte se k němu líp, než máte ve zvyku," učitelka poslala Michaela si sednout... Víte, jak je ve filmech a knížkách vždy to, že dostane místo vedle hlavní hrdinky? No, neseděl vedle mě. Ale myslím, že by se to stalo, kdybychom já, Mel a Ally dneska seděli jinak, protože my byly ty, kdo se prohazovaly a s tím byl očividně konec, vzhledem k tomu, že on dostal místo Ally a to už se moc dobře točit nešlo. Nebylo ani druhé pololetí, přišel uprostřed ničeho a já ho litovala, věděla jsem, jací lidé na téhle škole jsou, a on bude velmi snadný cíl. S jeho plachým výrazem, s barevnými vlasy a odlišností byl prostě někdo, kdo vás zaujme a tady v tom prostředí to nikdy nevěstilo nic dobrého.

Už jen na Ally jsem viděla, jak si odfrkla, když se posadil vedle ní a vyložil si sežit na lavici, jako by to bylo něco špatného, jakoby ho nemohla vystát a to s ním nepromluvila ani jediné slovo.

Bylo mi na nic z toho, co ho tu čeká, protože lidi byli zlý. Hlavně lidi u nás ve škole. A on o tom neměl ani ponětí.

Úvodní hodina skončila víc než rychle, ačkoliv to bylo překvapující, vzhledem k tomu, jak moc ta učitelka byla nudná. Ale možná, že jsem se nesoustředila na to, co povídá.

„Ahoj Sue," otočil se Michael na mě, když ostatní už opouštěli svý místa.

„Ahoj," přikývla jsem. „Neříkal si, že sem budeš chodit," zamračila jsem se na něj, ačkoliv – proč by mi to říkal?

„Neměl jsem tušení, že sem chodíš ty," pokrčil rameny. „Potřeboval bych to tu ukázat..." nechal vyznít do prázdna. „Říkali, že když si najdu někoho, kdo mě tu provede, omluví mu nějakou tu hodinu z vyučování, abychom na to měli dostatek času," dodal, když viděl, že se mi do toho nechtělo a tímhle se mě snažil nalákat – no zabralo to. Protože další hodinou byla chemie – to, čemu se chtěl vyhnout každý jeden žák na téhle škole.

„Jasně, provedu tě," přikývl jsem, tašku si konečně přehodila přes rameno a vydala se za ním. „První se stavíme říct učitelce, že jdu s tebou, nerada bych z toho měla problémy," řekla jsem dřív, než stačil něco on. Jen mlčky přikývl a následoval mě.

„Tahle škola není velká, ale i tak se tu lehce ztratí," říkala jsem, když jsem ho provázela posledním patrem naší prohlídky a přesto jsme nebyli ani v půlce hodiny, v což jsem původně doufala. „A teď ti ukážu nejoblíbenější místo studentů – náš bufet," usmála jsem se s myšlenkou na jídlo a na můj prázdný žaludek, který o sobě dal vědět.

„Čekal jsem na to," zasmál se pro změnu on.

Koupila jsem si kafe a něco k tomu, zasedli jsme za stůl naproti sobě a mlčky jsme upíjeli každý svůj teplý nápoj, vzhledem k tomu, že všude byla zima.

„Můžu se tě na něco zeptat?" Navázala jsem na ticho, které mezi námi panovalo.

„Samozřejmě," zamumlal s plnou pusou jídla. Protočila jsem nad ním očima, ačkoliv jsem na tváři měla mírný úsměv, a rozhodla se pokračovat.

„Jde o tu party před týdnem," pokrčila jsem ramena, naoko lhostejně, ačkoliv to ve mně hlodalo. „Vím, že sis sednul ke mně ke stolu, podal mi vodu a já jí odmítla. Pak jsme tancovali, ale dál mám stěnu, která mě odmítá pustit a já si nic nevybavuju," povzdechla jsem si a rukou pročísla vlasy.

„Myslel jsem si," zasmál se upřímně. „Tancovali jsme a pak přišly ty holky, s jednou z nich sedíš ty, s druhou já," vysvětloval, jako by to bylo nutné. „A řekli, že je čas navštívit jinou party, to bylo těsně po půlnoci, co tě odvedli," pokrčil lhostejně rameny a upil ze svého čaje.

„Nic víc?" Zamrkala jsem, čekala jsem něco daleko horšího, ačkoliv jsem neměla tušení, co se stalo po tom, na tom jiném místě...

„Nic víc, prostě ses bavila a vypadala si plná života a štěstí, byl to fajn pohled, vidět tě tak," plaše se usmál a svůj pohled sklopil k jeho hrníčku.

„Za chvíli zvoní," podotkla jsem po chvíli ticha, které přerušovalo jen naše srkání.

„Díky, že si mě tu provedla," usmál se, když se zvedal a oba naše hrníčky vrátil do bufetu.

„Kdykoliv," přikývla jsem s pokrčením ramen.