Bad joke [Michael Clifford fanfiction CZ]

#19

Vůbec nestíhám a ani nemám chuť psát, proto po tak dlouhé době, no snad se vám to alespoň bude líbit:)

U večeře vládlo ticho, které ostatní asi za trapné nepovažovali, vzhledem k jejich pokojným výrazům. Při jídle by ticho vládnout mělo, no mě to přišlo neosobní a nepříjemný, radši bych byla v pokoji než sedět s rodiči u večeře a snažit se tvářit jako normální rodina. Pořád mi to bylo proti srsti, ačkoliv od vánoc uběhlo už několik měsíců. No pár měsíců nesmaže ty dlouhé roky. Slyšela jsem, jak příbory cinkly o talíře téměř ve stejnou dobu a zvedla jsem pohled od své vidličky, které byla na cestě k mé puse.

„Kam to pořád mizíš?" Zeptala se máma se zjevnou zvědavostí, ruce měla založené na stole, prsty propletené.

„Ven," řekla jsem prostě a dál se věnovala svému jídlu, snažila se ignorovat veškeré pohledy, které směřovaly ke mně.

„Chceme ho poznat," vložil se do toho táta s jemným hlasem, jakoby mě nechtěl vyděsit. Dívala jsem se na něj zaraženě, chvíle ticha se protahovala a až po tom, co jsem zase rozmrzla a slova mi začala proudit do hlavy, jsem věděla, co mám říct.

„Bez urážky tati," řekla jsem, co nejmírněji to šlo, nechtěla jsem si kazit ten den hádkou. „Ale nebyli jste tu většinu chvil, kdy jsem něco chtěla, potřebovala, kdy jsem toužila po tom sdílet důležité okamžiky mého života s vámi, nepůjde to tak jednoduše."

„Nevyčítej nám to," zamumlal si tiše pod vousy a sklonil hlavu, jakoby ho to fakt mrzelo, možná že v tu chvíli ve mně bodla malinká jehlička lítosti, no nevěnovala jsem tomu velkou pozornost, mlčela jsem a snažila se dojíst svou porci, na kterou jsem najednou vůbec neměla chuť. Proto jsem talíř jen odsunula a bez dalšího slova vstala a odešla k sobě do pokoje, bylo to nezdvořilé a možná příliš ošklivé, ale nedbala jsem na to, chtěla jsem si co nejdříve dát do uších sluchátka, pustit hlasitě hudbu a snažit se nakreslit Michaela co nejlépe. S pastely jsem neměla příliš zkušeností a tohle byla výzva, kterou jsem hodlala přijmout a uspět v ní co možná nejlépe, porazit své, i jeho, očekávání.

Ponořila jsem se do toho rychleji, než jsem plánovala. Jen jsem si po večeři sepnula vlasy do gumičky, na stojan si dala čtvrtku s rozkresleným náčrtem Michaelovo obličeje, položila si vedle sebe na stůl pastely a pomalu jsem začínala s vlasy, se kterými jsem si vyhrávala, aby měly přesně ten odstín, který mít měly.

Nevnímala jsem okolí, jako pokaždé, když se do něčeho ponořím a právě jsem dělala mé dvě nejoblíbenější věci na světě – kreslila a poslouchala hudbu, u které jsem boky hýbala do rytmu a užívala si ten pocit volnosti, který proudil celým mým tělem.

Když jsem byla uprostřed z jednoho mých skvělých pohybů a ruku jsem přikládala k plátnu, na které jsem chtěla udělat další perfektní linii jeho vlasů, objevila se přede mnou Isabela a já leknutím nadskočila, sluchátka si vytrhla z uší.

„Klepala jsem," řekla omluvně, s mírným úsměvem, který jí figuroval na tváři. Jen jsme jí naznačila, ať si sedne, vypnula písničky, které ze sluchátek přímo vyřvávaly, a sedla si vedle ní na postel. Běžně ke mně do pokoje nechodila a tak jsem věděla, že bude chtít něco důležitějšího než jen přátelský popovídání si.

Čekala jsem, ať začne mluvit, s pohledem upřeným na ní, bez úsměvu, který bylo možné na mé tváři najít ještě chvíli předtím. „Neměla bys na ně být tak zlá," řekla potichu a nejistě, nechtěla se mě dotknout, no byla člověk, který ke mně vždy mohl být upřímný.