Bad joke [Michael Clifford fanfiction CZ]

#8

Trochu jiná část, která byla pro mě těžká napsat a omlouvám se za pár sprostých výrazů, ale i ty do toho patří :) A taky se omlouvám, že kapitola nebyla dřív, ta škola mě zabije...
Doufám, že se vám kapitola líbí a budu ráda za komentář :)

Horšilo se to. Michael nebyl terčem už jenom Joshe, ale každý si přidával na tu pomyslnou hromádku, která ho měla postupně zasypávat a stahovat níž a níž. Jenže on se nenechal, on a jeho optimismus jakoby tu hromadu rozhazovali a stejně chodil do školy se zdviženou hlavou, s čímsi, co z něj vyzařovalo a já se cítila být pyšná na to, že to zvládá... Já už bych do tý školy nikdy nevkročila.

Nadávky k němu létaly často, ačkoliv třeba jen šel po chodbě. Držela jsem se mu blízko, aby nebyl na to sám, ačkoliv mě zřejmě nepotřeboval, cítila jsem se tak líp.

Slova jako krypl, hňup, buzna nebyli výjimkou a čas od času se k nim přidávala slova horší, která bolela i mě, ale z jeho tváře jako by nemizel ten přístup k životu, který si uchovával.

Až na obědě asi o týden později, kdy se stala věc v jídelně a já pořád nechápala, jak tam může vkročit, jsem zahlídla v jeho tváři to, co tak skrýval. Až když si sednul vedle mě a Mel s Ally se na něj pohrdavě a povýšeně podívali, kdy vstali od stolu a šli jinam, jsem zahlédla to, co tam opravdu měl.

„Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se ho starostlivě, ačkoliv jsem viděla, že není, bolest nebyla jen v jeho očích, ale po celé tváři, jako by byla najednou tak smutná, až to zabolelo i mě.

„Jo," hlasitě polknul, aby snad dostal bolest zase dovnitř sebe a usmál se, ale viděla jsem to. Viděla jsem, že trpí, ačkoliv se snaží být silný. Viděla jsem, jak se mu snaží slzy dostat do očí, ale kdyby ukázal jakoukoliv slabost, bylo by to mnohem horší a dal by lidem okolo sebe další záminku pro nové urážky.

„Jsem s tebou, Michaele," řekla jsem a zvedla pohled.

„Nejsi," pokrčil lhostejně rameny, zvednul se a rychle, než by kdokoliv stihl postřehnout, kdo kolem jde a urazit ho, vyšel ven. Zmateně jsem zamrkala nad tím, co udělal, jak zareagoval na má povzbudivá slova... Ve třídě nebyl, musel odejít a já přesně věděla, co musím udělat...

__

Z odpoledního vyučování jsem se omluvila a šla do parku, kde jsme se viděli poprvé a kdy jsme oba hledali útěchu mezi stromy, který nám jí nemohly poskytnout. Přemýšlela jsem cestou o tom, že měl pravdu, tak na půl. Starala jsem se o něj, byla jsem s ním, ale na veřejnosti jsem nikdy nepřišla za ním, po chodbách jsem nekráčela s ním, jen na obědě jsem seděla vedle něj, ale ani tam jsem s ním moc nekomunikovala. Ale měla jsem ho ráda a bolelo mě, jak mu ubližují, jenže to on neviděl - nedala jsem mu možnost to vidět. Seděl tam, na tom místě, kde jsme se potkali první, ačkoliv to bylo moje místo, nevadilo mi to. On byl celkově člověkem, který mi pomáhal být lepší.

__

„Co tu děláš?" Zeptal se tiše, jakoby se zatnutými zuby, když jsem si sedla vedle něj.

„Věděla jsem, že tu budeš," pokrčila jsem rameny opatrně.

„Nenapadlo tě, že chci bejt sám?" Jakoby spíš zasyčel, než aby to řekl plným hlasem.

„Nechci, aby sis myslel, že nejsem s tebou," změnila jsem téma na něco mnohem nepříjemnějšího, co se ale muselo vyřešit.

„Řekl jsem, jak to cítím. Cítím se tak kurva sám, zavalený sračkama, které mě pohlcují, a já se stejně musím pořád tvářit, že je všechno v pohodě, když není!" Jeho hlas nabíral na intenzitě a na konci věty rozhodil rukama.