Bad joke [Michael Clifford fanfiction CZ]

#11

Jsem tu s novou kapitolou a to dost brzo od tý poslední, jsem na sebe pyšná :') :D mimochodem, příběh překročil hranici tisíce přečtení a já vám chci za to poděkovat :') takže děkuju :D^^ teď se pusťe do kapitoly, která je zase spíš plná citů než čehokoliv jiného a užijte si to, možná mi i napište nějaký komentář O:)

Na školu jsem se vykašlala. Měla jsem příliš plnou hlavu na to, abych byla schopná se soustředit na cokoliv dalšího. Můj život nikdy nebyl nejlepším životem, ale jakoby se kazil čím dál víc. I přesto, že tu byla taková spousta sraček kolem mě, nemohla jsem říct, že bych nechtěla žít.

Vždy jsem život brala jako ten největší dar, který člověk může dostat. Ačkoliv se na mě hrnula jedna zlá zpráva za druhou, já se snažila vydržet a dívat se na věci jinak, popřípadě problémy ignorovat. Nikdy by mě nenapadlo byť jen si přát odejít. Život byl to, co jsem milovala bez ohledu na to, jaký klacky mi házel pod nohy.

Ale občas je jednoduchý na to zapomenout. Když jsem ten den seděla, místo ve školní lavici v relativním teple, v parku, na lavičce tak, že jsem bradu měla položenou na pokrčených nohách v kolenou, moje myšlenky nebyly zrovna tak optimistický, jak jsem si přála, aby byly.

V mé hlavě se shromažďovala spousta vzpomínek, které se týkaly Ally a Mel, v mé hrudi se usazovala bolest, protože ačkoliv mi ubližovali, bylo tu něco, co se nedalo jen tak vypustit.

Sníh okolo mě, kterým byla pokryta zem i stromy, který způsoboval, že všechno vypadalo tak nějak kouzelněji, který se třpytil ve slunečním světle a bodal mě jehličkami do očí, mi předhazoval další věci, na které jsem si už dlouho nevzpomněla. Zima vždy byla nejoblíbenějším obdobím a tak bylo jasné, že to, co jsme v ní zažili, bylo daleko větší než to, co jsme zažili jindy.

Když jsem dala přednost Michaelovi před nimi, když jsem se ho zastala a je poslala do háje, jakoby vzali dva kousky mé duše a ukradli to, jako bych už nemohla být celá. Těžko se hledají kamarádi v mém okolí a já ty, které jsem měla, poslala do háje a s nimi i jakýsi kousek jistoty a ochrany, které ve mně přebývaly. Jo, měla jsem teď Michaela, ale s tím klukem bylo nejistý úplně všechno. Přišel mi tak zatraceně komplikovaný, nevyzpytatelný a nepředvídatelný.

Ten kluk, který ke mně přišel náhodou na tohle místo, mi obrátil život vzhůru nohama. Jako kdyby od doby, co jsem ho poznala, se všechno řítilo daleko rychleji. Vytáhl mě z mé izolace před světem a pocity, zlomil to, co jsem si pěstovala a vmetával do rány další a další špínu, která mi způsobovala další bolest. Přišel, on, jeho štěstí, které z něj vyzařovalo, jeho šílené vlasy a změnil svět, který jsem si vybudovala.

A pak odešel, odešel chlapec se štěstím a s radostí do života, nahradil ho ublížený mladý muž, který se stal terčem hnusný společnosti, místo štěstí z něj vyzařovala jakási lhostejnost, kterou ukazoval lidem, ale v očích měl tak neskutečnou bolest a smutek, který nemohlo vidět moc lidí. Já to, snad, štěstí měla, viděla jsem do něj tak, jako mohl vidět on do mě, když chtěl.

Bylo divný věřit člověku, kterého znáte tak krátce? O kterém nevíte téměř nic, jen to, že jste spolu v naprostých sračkách?

To, že jsem pocítila tak bezedný smutek zrovna v den, kdy se ukázal na mém místě bylo tak strašně moc nevhodný. Byl to jediný člověk, kterému jsem dala nahlédnout pod mou slupku, dokonce tam nahlédnul i dřív, než já sama. Netušila jsem, jak moc jsem pohlcená tím vším, dokud jsem to nedala najevo, dokud jsem se znovu nesnažila to schovávat. Hráz, kterou jsem si vybudovala, byla silná, ale nebyla nerozbitná.