New message [CZ]✔

Kapitola šedesátá osmá

Pohled Liss:

Poklesla mi čelist. "Ne, nemiluješ." Zašeptala jsem.

Adrian zavrtěl hlavou. "Ale jo. A jsem si tím stoprocentně jistý."

"Ale vždyť jsme spolu tak krátce. Jak si můžeš být stoprocentně jistý?"

"Jednou někdo řekl, že lásku k tomu druhému poznáš za jednu jedinou hodinu. Já s tebou strávil víc než jednu hodinu a miluju tě čím dál tím víc."

Lisso! Střílí si z tebe! Ječelo na mě podvědomí a lomcovalo klikou zvanou rozum.

"Adriane, prosím, pusť mě. Nech mě jít." Zakňučela jsem unaveně.

"Ty jsi mě neposlouchala! Nenechám tě odejít. Nedokážu se dívat na to, jak odcházíš!"

"Chceš mě tu snad držet proti mé vůli?" Zeptala jsem se. Každé slovo mě bolelo. Vypalovalo mi to do těla hlubokou propast, do které jsem se pomalu propadala.

"Ne, nechci." Povzdechl si a tváří se mu mihla stejná bolest, kterou jsem cítila já.

"Promiň mi to." Špitla jsem a chtěla ho obejít, ale zarazil mě dlaní na rameni. Ani nevěděl, jak mě tím trápil.

"Počkej."

Otočila jsem se a pohlédla mu do očí. Jeho bolestný modrý pohled mě skoro smetl. "Co?"

"Ještě neodcházej. Nemůžeš si to třeba rozmyslet..." zavrtěl hlavou a spustil svou dlaň.

Něco mě napadlo. "Můžu dneska s Lindsay někam jet. Budu mít čas si to rozmyslet. A zítra ti dám vědět, jestli zůstanu, nebo odlétám domů."

Vykouzlil svůj nádherný úsměv a přikývl. "No, dobře."

Taky jsem přikývla a vykročila z místnosti. Jenže, znovu mě zastavil, tentokrát dlaněmi na mém pasu.

"Adriane, pusť mě." Poprosila jsem ho.
"Strašně mě to mrzí. Všechno mě to moc mrzí. Vím, že si to nezasloužím, ale prosím, odpusť mi to. Prosím."

Dýchal mi do šíje a já už opravdu měla nutkání se otočit, políbit ho a odpustit mu úplně všechno.

Jenom jsme si psali a naboural se mi do počítače! To přece nic není!

Rozum oponoval. Nic? Jak nic? Sbal se a padej odtud, ty blbko!

Ale... já ho miluju. Má pravdu. Zamilovala jsem se hned, co jsem ho spatřila...

Rozum však vyhrál: jestli mu jen tak odpustíš, jak víš, že něco podobného neudělá příště? Lhal ti. O to jde. Možná si s tebou psal- a vydával se za někoho jiného- a to podle tebe nic není, ale jde o to lhaní. Vyzkoušej ho trochu!

Ej. No fajn.

"Zítra ti řeknu, jak jsem se rozhodla. Potřebuju si to všechno promyslet. Je toho na mě moc. Teď mě, prosím, pusť."

A on to bohužel udělal. Kdyby mě držel ještě pár vteřin, asi bych svůj šáhlý rozum poslala do konce trávicího ústrojí.

Seběhla jsem dolů do kuchyně, kde seděla Lindsay. Když si všimla, že jdu, zvedla se.

"Tak jak?" Vyhrkla.

"Nezajdeme někam? Potřebuju na chvíli pryč, jinak mi puknou nervy."

"Tuhle odpověď jsem nečekala. Ale dobře."

"Jdu si sbalit všechny věci." Oznámila jsem jí a chtěla odejít, ale zastavilo mě její překvapené: "Co prosím?"

"Kdyby něco, můžu rychle odjet."