New message [CZ]✔

Kapitola šedesátá

Jenom tři slova mohla vyjádřit tuto situaci tak dokonale, co nejvíc to šlo.

Do. Zadní. Dírky.

"Hele, už jsou tady." Lindsay se na Antonii falešně usmála a já jí přičetla body k dobru za to, že tu černovlasou holku nemusela stejně jako já. A to jsem ji poznala teprve před pěti vteřinami. Tomu se říká nenávist na první pohled.

Jenna (nejspíš) byla žena středních let s černými odbarvenými vlasy a falešným úsměvem, který jsem mohla vidět i u Antonie, když mě spatřila. Bylo mi jasné, že my dvě nikdy nebudeme kamarádky. Za prvé, byla to Adrianova ex. Za druhé, už od pohledu to byla namyšlená kravka. Za třetí, tu sukni, co měla na sobě, jsem kdysi chtěla a nemohla ji sehnat.

"Jenno, tady je můj chlapec." Povzdechla si paní McAuleyová a ukázala na Adriana, který pořád nemohl spustit oči z Antonie. Zaskřípala jsem zubama a trkla do něj, aby si uvědomil, že tu jsem taky. Sakra, tohle mě štvalo.

"Och, tys ale zkrásněl." Vydechla Jenna a zasmála se tím otravným falešným smíchem, který jsem z hloubi duše nenáviděla. "Viď, Antonie?"

Jmenovaná ode mě odtrhla zrak a zadívala se na svou matku. Nasadila stydlivý výraz a potom pomalu mrkla i na mého přítele. "Ale mami." Zahihňala se a potom s nenávistí pohlédla i na mě. "Adrian má přítelkyni." Zasyčela.

Lindsay nad ní ohrnula nos a popošla ke mně. Stoupla si za mne a decentně mě poplácala po rameni na znamení, že nejsem sama, kdo by těm dvěma slípkám nejradši zlomil nos.

"Ale to není nemoc." Zasmála se Jenna, jako bych tu ani nebyla. Chtělo se mi zvracet. Takhle jsem si první den v Oregonu teda nepředstavovala.

Adrian se konečně probral z prvotního šoku a nakonec na mě ukázal a s úsměvem si mě přitáhl k sobě. "Jo, mám přítelkyni." Oznámil všem na okolo a pyšně se usmál. Uculila jsem se. Opravdu jsem jeho jediná!

Nejásej tak brzy, vrčelo na mě mé vlastní podvědomí a já radši vnitřně zmlkla.

Dobře, přiznávám, to nedává smysl.

Antonie vyloudila úsměv, ale v očích jí plál plamen hněvu. Bylo mi naprosto jasné, že ta holka je schopná i zabíjet pro to, co chce.

Jenže to já taky. Vrhla jsem na ni všeříkající pohled, který ji měl ubezpečit v tom, že Adrian je můj a jestli si na něj jen něco zkusí, vyškubnu jí ty její krásné vlásky, zmaluju její nádherný obličejík a způsobím jí trauma na celý život.

"Pojďme se radši posadit. Erick dojde každou chvíli." Zvolala Adrianova máma a my všichni ji poslechli.

Cameron pořád seděl v obýváku. Koukal do počítače a nad něčím se smál. Paní McAuleyová se rozzlobila. "Camerone, padej s tím do pokoje."

Cameron jen protočil očim, zvedl se a i s noťasem odkráčel z místnosti. Jenna s May (nebudu jí tak říkat nahlas, ale před vámi ji můžu nazývat vlastním jménem, ne?) odešly do kuchyně "něco probrat" a nechaly nás, mě, Adriana, Lindsay a Antonii, samotné.

První promluvila naše Miss Hezká tvářička. "Vy už jste spolu dlouho?" Zeptala se a nezapomněla mě přitom probodnout pohledem. Oplatila jsem jí to.

"Zhruba dva týdny." Odhadoval Adrian a já byla jen opravdu ráda za to, že se netrefil.

"Aha." Hlesla Antonie. "Tak to vám to přeju. Ty jsi Lissa?" Otočila se ke mně.

"Přesně tak. Ty asi budeš Antonie?" Oplatila jsem jí stejně falešný zájem.

"Ano." Mírně se zamračila. "Buď na mého Adriana hodná, je moc citlivý." S předstíranou starostlivostí si kladla ruku na srdce. Liss, nedělej to. Vězení není nic pro tebe, rozumíš?! Jen se hezky usměj a slušně ji pošli k čertu. K čertu, ne jinam. Ne tam, kde ji opravdu poslat chceš. Uf.