Tajemství v srdci Uzavřeném [Boy + Boy]

Kapitola 14.

-Měl bych jedno malé oznámení. Můj přítel má momentálně vážně nemocného příslušníka rodiny takže ho nechci nutit do psaný. Tím pádem na dobu neurčitou pozastavuji tento příběh. jako malou omluvu je tento díl o polovinu delší. Až bude vše zase v pořádku, přidám s radostí noví díl ale do té doby to bohužel nebude nejspíš možné. Snad si tento díl užijete a nezadupete mě za to :< 

¸.·'¯'·.¸¸><((((º> ¸.·'¯'·.¸¸><((((º> ¸.·'¯'·.¸¸><((((º> ¸.·'¯'·.¸¸><((((º>

Už jsme dva dny na cestě. Rilya mi řekla kudy jít aby jsme se dostali k hradu kde by měl být Dezzin. No.. Ale mě se nelíbilo, že by cesta trvala měsíc, i kdybych jí měl na hřbetě a běžel jen s hodinovou přestávkou po čtyřech hodinách zběsilého běhu. Tak jsem se rozhodl vzít to přes les. Zkrátíme si tím cestu aspoň o polovinu. "Ne nic na tebe neskočí!" Odpověděl jsem jí rázně když už se asi po desáté ujišťovala, zda je to tady bezpečné.

"No tak dobře.." Řekla jsem ustrašeně a nechala se dál nést na Tachikovo zádech. Podle něj jsme zrovna v části lesa kde jsou bažiny takže musíme pomalu. Původně jsem šla po svých ale málem jsem skončila v jedné z bažin.. Když se daří, tak se daří... Ale ne mě. "Kdy z tebe budu moct slézt a protáhnout se?" Optala jsem se na konec. Zároveň jsem Tachika nechtěla zatěžovat protože nekulhal zrovna málo.

"Asi až za půl hodiny" Zhodnotil jsem. "Kdyby jsi mi ale dovolila se proměnit, mohlo by to být i dřív" Dodal jsem trochu uraženě protože mi proměnu nechtěla dovolit.

"To ani náhodou! Ještě by jsi se neovládal! Nechci abys mě sežral." Spustila jsem lehce vyděšeně. Jaká je jistota, že se ve své přírodní formě dokáže ovládat a že mě pozná?

"Umím se ovládat až moc dobře..." Ujišťoval jsem jí a trošku jsem s ní poskočil aby se mi na zádech usadila pohodlněji.

"Já chci dolůůů.. Musím se protááhnout" Skůčela jsem.

"Ani náhodou. Já tě z bažiny tahat nebudu" Řekl jsem rázně.

"Prosííím. Brní mě nohy" Zkusila jsem ještě jednou.

"Brní nohy? Jaké to je?" Zeptal jsem se zvědavě.

"Nepříjemné! Polož mě na z-HAD!!" Vypískla jsem když jsem si všimla obřího šupinatého ocasu který se mihl za nedalekým stromem.

"Had?" Rozhlédl jsem se a spatřil šupinaté tělo. "To není had.. To je Skrijdýr. Jestli jde po nás tak se budu muset proměnit jestli to chceš přežít" Oznámil jsem jí klidně a stále těkal očima z jednoho místa na druhé a i přes to, že jsem v dobré formě, obával jsem se běhu.

Byla jsem z této situace vyděšená. Neměla jsem žádnou zbraň, byla jsem v neznámém lese plném kouzelných bytostí a navíc po nás něco jde. "Tak.. Tak dobře" Pošeptala jsem mu nejistě do ucha a pevněji se ho chytila. Jen lehce kývl a v tu chvilku jsem cítila jak se mění. Bylo to hodně divný a nepříjemný. Některé jeho kosti se začali zmenšovat zatím co jiné se prodlužovali a mohutněli. Pomalu se začal předklánět aby nakonec stál na všech čtyřech a na jeho kůži začala rychle růst hnědá srst. Všechno oblečený, až na plášť, se na jeho těle roztrhalo a párkrát jsem se znechuceně oklepala když šlo z jeho těla slyšel křupnutí. "Tohle je nechutný" Pronesla jsem a on na mě jen koukl. Už předtím mi vysvětloval že v této formě neumí mluvit takže jsem ani neočekávala odpověď a mluvila dál. "Můžeš nás odtud teda dostat?" Ani se nehnul, jen těkal ušima a tak jsem raději zmlkla.

Jsem rád že se utišila protože jsem teď mohl lépe vnímat všechny okolní zvuky. Skrijdýrové jsou velmi rychlý, hbití, tišší a jedovatí. Jsou velkou hrozbou i pro mě. Všude se rozhostilo až příliš děsivé ticho a já začal pomalu tajit i vlastní dech. Cítil jsem jak se mě Rilya drží co nejpevněji a jak rychle jí buší srdce. pomalu začala dech tajit i ona a v tom jsem to zaslechl. křupla velmi slabá větvička vysoko nad námi. Na nic jsem nečekal a co nejrychleji se rozeběhl.

Když se Tachiko rozeběhl, sotva jsem se udržela i přes to že hodně kulhal. Byla jsem zmatená, teda až do toho okamžiku kdy jsem se podívala za nás. Byl tam obrovský had který by byl schopný sežrat Tři tažné koně naráz a ještě by měl stejně hlad. Jeho zelené oči s úzkou, černou štěrbinou nás nenávistně propalovali a popelavě šedé tělo se divoce kmitalo ze strany na stranu jak nás rychle doháněl. On nás dohání!?  "Tachi pospěš!!" Popoháněla jsem ho vyděšeně i když jsem viděla, že do toho dává vše a ještě k tomu musí dávat dobrý pozor kam šlape.

Moc dobře jsem věděl že mě dohání. Slyšel jsem až příliš zřetelně to Syčený které mrazilo samotnou krev v žilách ale nemohl jsem se tím zabývat, musel jsem jednat. Mé oči neustále kontrolovali i v té rychlosti na jaké místo si můžu dovolit šlápnout a náhle byli možnosti dvě. Nečekal jsem a prudce zahnul. Cítil jsem jak se tlama toho nenažrance těsně otřela o můj ocas.

Byla jsem ochromena rychlostí toho tvora dokud mi náhle došlo že je tak blízko, že odhaluje zuby ve své tlamě. Každý zub mohl mít tak 10 centimetrů až na dva hlavní které byli velké jako mé předloktí. Zrovna se chystal k výpadu a já už se loučila se životem ale Tachi nečekaně změnil směr, při čemž jsem málem nedobrovolně opustila jeho záda, a plaz minul velmi těsně jeho ocas. "Tachi, Zkus tu jednu nohu vynechat!" poradila jsem mu a doufala, že to aspoň trochu pomůže. Had se už vzpamatoval z naší náhlé změny směru a znovu nás pronásledoval.

Zkusil jsem vynechat svou postiženou nohu, jak mi Rilya poradila a opravdu se mi běhalo lépe. Raněná noha mě svým vynecháváním už nezpomalovala i když na tu jedinou zdravou zadní nohu to byl velký záběr. Stále jsem neběžel tak rychle jako kdysi ale byl jsem teď přibližně stejně rychlý jako náš nenažraný Skrijdýr. Dodalo mi to i víc sebevědomí a já dal do běhu vše, jenže jsem byl nakonec donucen prudce zastavit. Přede mnou se tyčila vysoká kamenná stěna a cesta kterou jsme přiběhli, byla už zatarasena.

Byli jsme v pasti. Už jsme jen tváří v tvář čekali kdy had zaútočí, což neudělal. teda.. zatím ne. místo toho se začal přeměňovat podobně jako předtím Tachiko, jen opačně. Za chvilku před námi bylo tělo hada s polovinou těla muže který měl na tváři šílený úsměv. "Sssvaššina sse podáfáá" Vysoukal ze sebe spokojeně a zaútočil, jenže to mě Tachiko shodil ze zad a vyrazil proti němu. Oba se do sebe pustili hlava nehlava ale had měl převahu. Tachiko se sice vyhl všem jeho pokusům o kousnutí ale ten slizoun kolem něj obtočil své tělo a začal ho škrtil. Já sebrala ze země Tlustý klacek a přiběhla k nim nehledě na nebezpečí a začala hada klackem zběsile mlátit do těch částí těla, kterýma dusil Tachika. "Tak už ho pust!!" Řvala jsem stále dokola dokud Had opravdu stisk neuvolnil.

Zápas jsem pomalu prohrával. Nemohl jsem mu nijak ublížit. Jeho šupiny byli tvrdé jako kámen a já byl vyčerpaný. Podařilo se mu obtočit své tělo kolem mého a pomalu ze mě začal vytlačovat všechen vzduch i naději. Už jsem ztrácel vědomí ale ještě jsem stačil zaslechnout Rilyu jak něco řve když v tom se náhle tlak uvolnil. Nabral jsem vzduch do plic, využil situace a vydrápal se ze smrtelného sevření. Jenže pohled který se mi naskytl mě zarazil. Rilya ležela na zemi pod tím Skrijdýrem který uvolňoval svou čelist, aby jí mohl v celku pozřít Což je mnohem horší smrt než kdyby jí otrávil nebo udusil. Mým tělem se prohnala podivná, horká vlna a pohlcoval mě vztek. Něco ve mě se vzbudilo a já tomu dal volný průchod. Mé tělo opět začalo měnit tvar a nabíralo na mnohem větší síle. 

¸.·'¯'·.¸¸><((((º> ¸.·'¯'·.¸¸><((((º> ¸.·'¯'·.¸¸><((((º> ¸.·'¯'·.¸¸><((((º>  

- (^.^) snad se kapitolka líbila aa opravdu se za tuto nepříjemnost omlouvám. Komentáře i hlasování nás moc potěší!! A já se budu snažil miláčka co nejvíce povzbuzovat aby měl co nejdřív náladu na to psaní. Ale nehodlám na něj tlačit tak že až to bude, tak to bude. Já se zde loučím a než napíšeme něco dalšího, já se budu pokoušet přidávat kapitoly aspoň u druhého příběhu Ve Stínu Lží... Pokud si ho někdo nevšiml může se kouknout, kdo už čte může se těšit na další díly. (¬‿¬)