Tajemství v srdci Uzavřeném [Boy + Boy]

kapitola 1.

( tučné písmo Dezzin a slabě tachiko)

Jmenuji se Dezzin. Je mi 18 let a zrovna jsem se probudil v děsivě vypadajícím lese. Stromy bez života, šedé a skřípějící hrůzostrašnou melodii pokaždé když se prohnuli pod silou větru, který ještě víc cuchal mé vlasy. Bolela mě hlava stejně jako zbytek těla a pokoušel jsem se vzpomenout si, co se mi vlastně včera večer stalo. Nebo předevčírem? Netuším. Promnul jsem si spánky a se zatnutými zuby se posadil. Mám příšerný hlad, ale kde vezmu jídlo? nemám nic jiného než svoje oblečení které nemělo daleko do rozkladu a batůžek, který jsem otevřel a hledal, jestli náhodou na něco jedlého nenarazím. Měl jsem tam křesadlo, šicí potřeby, nožík a... "Kde jsou moje peníze?!!" Vyhrknul jsem, když jsem nenašel svůj měšec. Jestli je nenajdu, jsem stoprocentně mrtvý!! Co budu dělat?! Ani nevím kde jsem a co se stalo! všechno mě bolí, mám hlad a teď tohle!! vsunul jsem ruku do svých mastných a špinavých vlasů při čemž jsem zavřel oči. pomalu jsem se uklidnil a když už se mi zdálo jako dobrý nápad vstát, vstal jsem. Chvíli jsem jen tak pozoroval ten les a ptal se sám sebe, jak jsem se sem dostal. Na konec jsem byl už na cestě pryč, i když jsem nevěděl kam vlastně jdu, tak jsem zůstat rozhodně nechtěl.

Krčil jsem se v trávě a sledoval trpělivě svou kořist. Když se začala přibližovat, přikrčil jsem se ještě víc a zadníma tlapkama začal lehounce přešlapovat abych se připravil na útok. Kousek.. Ještě kousíček aaaaa.. Vyskočil jsem ze svého úkrytu přímo na Straku a hned jakmile jsem dopadl, jí zardousil. Pěkně jsem si naplnil bříško, lehl si pod jeden větší kořen a začal spokojeně vrnět, při čemž jsem si čistil srst od kapek krve. Ano. Asi vám už došlo, že jsem kocour. přesněji kocour divoký, jsem asi dvakrát větší než váš domácí mazlíček a ještě musím dodat že jsem šelmou jen napůl, jsem kouzelný tvor a mému druhu se u nás říká 'Dýrion'. mám i lidskou podobu. tedy.. téměř lidskou. mám navíc jen kočičí uši, ocas, špičatější zuby a smysly. bože bez těch ani ránu!! jo aa.. jmenuji se Tachiko. Tachiko brondum. asi si říkáte že mám děsné příjmení ale ono není. znamená to něco jako HNĚDÉ PRUHY. dostal jsem to jméno kvůli mému mourovatému kožíšku v hnědých odstínech. líbí se mi to, a líbilo se to i mé rodině...

K večeru jsem konečně vyšel z lesa hrůzy a ocitl se na louce, za kterou se tyčila malá vesnička. Můj žaludek už dlouho škemral aspoň o kousíček jídla a tak, i přes všechny obavy a nedůvěru jsem se vydal do vesnice. Třeba budu mít štěstí a někdo se nade mnou slituje, pomyslel jsem si. Už byla tma a já nakonec skončil pod stromem s kusem chleba. Aspoň něco. Dojedl jsem, položil se a zavřel oči abych se vyspal.

Po malém odpočinku, tak jak to mám rád, jsem vylezl na strom kde se mi naskytl nádherný pohled na nebe i okolí. užíval jsem si tu chvilku ale pak jsem se začal myšlenkami vracet do minulosti.. neubránil jsem se slzám. Nešlo to. Slezl jsem tedy pomalu na zem a tam se úplně rozbrečel. "Nesnáším lidi.." utrousil jsem mezi zatnutými zuby. Nesnáším je za to, čím jsem si musel projít. Jak vůbec může být někdo tak krutý jako oni? Se slzami v očích jsem nakonec usnul.

Další den jsem byl už velmi brzy na cestě. A kam že jdu? kamkoliv kde mi nebudou chtít podříznout krk. Asi si říkáte že třeba zrovna v té vesničce mohlo být dobře. Možná máte pravdu, ale jistá skupina lidí se mě snaží zabít už dlouho a tak cestují za mnou.. nemůžu se někde zastavit na delší dobu jak dva dny. A pokud se jich nějak nezbavím nebo to nevzdají, budu cestovat neustále. Zrovna mám zamířeno do neobydlených oblastí abych jim to hledání ztížil a nebo úplně znemožnil.

* * *

Je to už asi deset dní co jsem odešel z vesničky. Poctivě jsem se zastavoval jen na noc, jídlo a záchod. Cestou si ukradl nové oblečení a konečně došel tam, kam jsem chtěl. Do Galdurských hor. Říká se že tady žijí kouzelné bytosti, ale já takovým věcem nevěřím, tak využiji lidské pověrčivosti a budu tady asi i žít když budu dost šikovný.

Jen tak z nudy jsem pobíhal snad po celém lese. Občas se proměnil do lidské podoby, abych mohl přeskočit nějakou větší překážku která se objevila ale jinak jsem zůstával proměněný v Dýriona. Zrovna jsem běžel na kraji lesa když jsem ucítil něco, co tady předtím nebylo. Znal jsem ten pach ale nemohl jsem si vzpomenout odkud a tak jsem začal pomalu pachovou stopu sledovat. Zjištění pravdy mě málem stálo infarkt. Přede mnou stál člověk. Nevěděl o mě ale i tak jsem začal couvat, abych mohl utéct. Chyba. Šlápl jsem na keř a jeho zašustění upoutalo pozornost toho vetřelce. Rozešel se mým směrem a já strachy zkameněl na místě.

(Tachiko, Kočičí forma)

(Dezzin )