Tajemství v srdci Uzavřeném [Boy + Boy]

Kapitola 10.

Začal jsem se probouzet. Arrr.. Zdál se mi zrovna tak hezký sen ale někdo prostě musí dělat hluk. Počkat..Hluk? Odkud? Pomalu jsem otevřel oči a chvilku mžoural do šera. Vždyť to je jedno.. mě se to netýká. pode mnou bylo úžasné teplo ke kterému jsem se víc přitulil. Jsem dnes tak líný.. Snažil jsem se abych znovu usnul ale Hluk sílil a přibližoval se... Tak jsem se posadil. Seděl jsem obkročmo na Dezzinovo břiše. "Heeejjj.. Vstáááávejjjj.." Protahoval jsem naschvál slova a začal ho štípat do tváří aby se vzbudil.

Začali mě bolet tváře a slyšel jsem jak na mě někdo mluví. "hmmm.. Já jsem unavenýý" Dal jsem ruce na tu osobu která mě otravovala a odstrčil jí od sebe. Chvilku na to se místností ozvala tlumená rána a hlasité "AUUUUH!?" Toho jsem si nevšímal a snažil se spát dál ale nešlo to, zaslechl jsem známé zvuky.. Rychle jsem se posadil a vyběhl z postele k oknu. Královská stráž? jak je to možné?! Vyběhl jsem od okna a začal se oblékat. "Tachi, Vyrážíme! Ihned se obleč!"

On mě prostě shodil na zem!? Zasednout si ocas není sranda a dost to bolí!! Už jsem chtěl začít nadávat ale on najednou bleskurychle vstal, přiřítil se k oknu a odtamtud k našim batohům a začal se oblékat. Štěkl na mě instrukce, já poslech a začal se oblékat. "Co se děje? Proč ten spěch?" Znervózněl jsem.

Už jsem čekal připravený vyběhnout z pokoje a rovnou i z hostince. Tachiko je zdá se hodně mimo z mého výstupu. "vysvětlím ti to potom. dělej!" Chvilinku na to jsme už pelášili pryč a já se jen modlil aby nás stráže nechytili i když vzhledem k blížícímu se zvuku to hrozilo. Chytil jsem Tachiho za ruku a probíhal s ním různými uličkami jen abych aspoň zpomalil jezdce.

Běželi jsme jako o život! Měl jsem chuť se proměnit a utíkat mnohem rychleji. Nevědomost mě děsila. Něco bylo za námi a očividně to nebylo přátelské a ještě ke všemu jsme běželi stísněnýma uličkama. Za námi se hluk stále neztrácel, spíš byl hlučnější a hlučnější a znělo to, jako stádo Hesturů. Myslím, že vy jim dnes říkáte kentauři. Ale to mi přišlo divný protože ti jsou mírumilovní a zásadně neútočí první.. Že by Dezzin něco provedl? Je stejný jako ostatní lidé? Taky chce kouzelným bytostem jen ubližovat? Začali se mě zmocňovat pochybnosti a zloba. Zas se probudil můj instinkt, vyškubl jsem se mu z ruky a proměnil se na šelmu. Připravený na něj zaútočit jsem se přikrčil k zemi, abych ho v dalších sekundách zabil.

Už jsem cítil jak mě z rychlosti dechu i běhu pálí plíce a svaly. Často jsme prudce zatočili ale Jezdci se blížili. Za chvilku nás mají a... Nedokončil jsem myšlenku protože se mi najednou Tachi vytrhl z ruky. V tu chvilku jsem si myslel že ho chytili ale když jsem se otočil, Byla tam ta šelma z lesa a Tachiko nikde. Jsem snad prokletý?  V tu chvilku jsem snad poprvé v životě zvážil jestli opravdu existuje něco jako kouzelní tvorové. Sežrala ta obluda mého společníka? pokud ne, kam se poděl? Co tady vlastně dělá?  Pak se vše odehrálo děsně rychle... Šelma zaútočila ale těsně přede mnou se svalila na zem a všude byla její krev. Hned za ní jsem spatřil jezdce kteří se nezastavitelně blížili. Musíš utéct! Radil mi mozek, ale srdce z nějakého důvodu radilo přesně opačně. Zůstaň a pomoc mu! Znovu jsem se zaměřil na šelmu. Nebyla mrtvá, ale ze zadní nohy jí trčelo kopí které jí znemožňovalo pohyb. Trochu jsem se díky tomu probral ze šoku a uvědomil si jak moc jí to bolí. To srdce rvoucí skučení a snaha odplazit se odtud mi vehnala do očí slzy. Rychle jsem k tvorovi poklekl a snažil se kopí vytáhnout, což šlo celkem snadno, a zastavit krvácení.

Zaútočil jsem ale něco se mi zabodlo do nohy a já se bolestí svalil těsně před něj. Začal jsem kvůli bolesti hlasitě brečet a snažil se to rozdýchat i když lidem můj brek v této formě mohl znít úplně jinak. Snažil jsem se vstát, odplazit a nebo alespoň trochu ulevit té bolesti ale bez výsledku. Začal jsem se smiřovat s tím nejhorším ale v tom ke mě Dezzin poklekl a začal mě ošetřovat. Nechápal jsem proč to dělá když jsem se ho právě snažil zabít, ale všiml jsem si jeho vyděšené tváře po které stékalo mnoho slz. Uvědomil jsem si že jsem udělal chybu a snažil jsem se mu olíznout ruku jako projev díků ale... Nestihl jsem to. Popadli ho čtyři lidé najednou a vlekli ho pryč. Bránil se, kopal, křičel a při tom pořád upíral svůj zrak k mé maličkosti. Co jsem to udělal? Ptal jsem se sám sebe a bezmocně sledoval jak Dezzina svazují a odváží na těch divných tvorech kteří z větší části vypadali jako Hesturové.  Jak jsem se mohl tak zmýlit?

- Bože můj, máme odkouřený mozek XD a nejlepší je.. že zatím vůbec nevíme jak to bude dál :D Snad se Kapitolka líbila aa docela by mě zajímali vaše pocity a myšlenky při čtení tohoto malého zvratu takžeeee se o to nebojte podělit a napište mi to do komentářů :D rozhodně mě to potěší a ahoj zas příště!! :3