Zakletá Duše

Na okraji

Dracův pohled

Plakal jsem.  Styděl jsem se za to, ale prostě jsem brečel. Nedokázal jsem udržet slzy a na kamenné dlažbě pode mnou bylo pár malinkých kapek.
Pomalu jsem se nadechl.  Nádech Draco. A teď pomalu, v klidu vydechni.  A zase nádech... Nezvládl jsem ani v klidu dýchat a začal jsem znovu vzlykat.
Byl jsem sám ve své ložnici a snažil se být potichu. Doteď mě nijak zvlášť nezajímalo, co se děje všem těm studentům. Ale teď? 

Podíval jsem se na okno a chtěl skočit. Ani jsem jí nestihl říct, že ji miluju. To, že jsem k ní cítil něco víc, jsem zjistil  až když jsem ji ztratil. Lidé si uvědomí co mají, až když to opravdu ztratí.

Ne. Zvedni se a něco udělej. To, že si budeš vyčítat, co jsi neudělal, ti nijak nepomůže, Draco. Vstal jsem ze země a otřel si oči. Nádech a výdech. Nádech a výdech.  Výborně, teď už se nerozpláču. Teda, snad. Otevřel jsem těžké dřevěné dveře a sešel schody do společenské místnosti.  Všichni na mě upírali své všetečné pohledy, a i když jsem je chtěl seřvat, ať si táhnou a neokouní, neměl jsem na to prostě sílu.

Sešel jsem schody.  Teď mi teprve došlo, že ani nevím, kam mám vůbec namířeno. Po chvilce přemýšlení jsem se rozhodl, že půjdu za Potterem a Weaslyem. Nesnáším je asi tak jako Filche, ale konec konců mi loni docela pomohli. Došel jsem před obraz Buclaté Dámy a odkašlal si.
,,Heslo.  Moment!  Ty jseš zmijozelskej! " řekla pobouřeně. Normálně bych jí odbyl nějakou arogantní odpovědí, ale teď jsem na to prostě neměl.
,,Hledám Pottera a Weasleyho."
,,Tyhle dva? Co jim chceš?" nakrčila nos.
,,Hledám je. Ale do toho ti nic není." řekl jsem polohlasem.
,,Co si to dovoluješ, mladíku?! " naštvala se, a pak dodala. ,, Nepustila bych tě dovnitř, ani kdyby tu byli. Slyšíš správně, nejsou tu.  A teď jdi zpátky tam, odkud jsi přišel! " odehnala mě.  Zdá se, že mě asi vážně nemá moc v lásce.

Ta mi teda moc nepomohla. Jsem si téměř jistý, že jiné obrazy mi také o nic víc neřeknou. Tak dneska se s nimi asi nepotkám. Nejspíš se vrátím do ložnice a budu se zase utápět v slzách. Otočil jsem se na místě a chtěl odejít, když v tom se z opuštěné umývárny ozvaly hlasy.

,,Okamžitě tam skočte,  Lockharte! " slyšel jsem naštvaného Rona.  Přiběhl jsem ke dveřím a prudce jsem je otevřel.  Už jsem viděl jen Lockharta jak skáče do obrovského otvoru v místě, kde předtím asi stálo umyvadlo. Ron se na mě podíval a zašeptal: ,, Jdi za Brumbálem a řekni mu, že víme, co je pod školou. " A skočil za Lockhartem.

Byl jsem v šoku, vůbec jsem nevěděl, co mám dělat.  Jít za Brumbálem, jasně, ale proč vlastně? A jak? Nevím heslo do jeho pracovny. Vždyť ani nevím co se tu děje. Hlava se mi z toho všeho začala motat, v posledních dnech je toho na mě prostě moc.

Najednou mi to ale došlo.  Tady v koupelně něco nesouhlasilo a já zjistil co.  Na jednom umyvadle chyběla půlka kohoutku, jako by byla neviditelná. Sáhl jsem na něj a zvedl neviditelný plášť. Díky Harry, řekl jsem si v duchu a přehodil jsem si plášť přes sebe.  Teď už stačí jen počkat až půjde někdo k Brumbálovi.

A měl jsem štěstí.

Snape si to kráčel chodbou přesně k vchodu do Brumbálovy pracovny a něco si šeptal pro sebe. Vydal jsem se po špičkách za ním a vždy si držel alespoň dvoumetrový odstup, aby mě neslyšel. Náhle se zastavil a rozhlédl se. Přestal jsem dýchat, aby mě neměl šanci zaslechnout. Přejel očima celou chodbu a naklonil se k nenápadné kamenné desce. ,,Citronová zmrzlina." zašeptal. 

Panel tiše zajel do zdi a před učitelem se začali otáčet dva kamenní hadi.  Snape si stoupl na plochu před sebou a stěna se vrátila na své původní místo. 
Sedl jsem si na chladnou podlahu a čekal.  Uběhlo pár minut, ale mě to přišlo jako věčnost.  Nakonec se Snape vrátil, vykročil zpoza kamenné desky a odešel. Pro jistotu jsem ještě chvíli seděl na zemi a pak jsem se zvedl a přikráčel k panelu. Odkašlal jsem si a zašeptal jsem. ,, Citronová zmrzlina "

Panel udělal přesně to samé, jako když mluvil ředitel Zmijozelské koleje. Stoupl jsem si k hadům a podlaha pode mnou začala pomalu stoupat. Pak se otevřely jakési dveře a já se ocitl v Brumbálově pracovně.  K mému překvapení tam ale vůbec nikdo nebyl.

Sakra! Co teď budu dělat?  Rozhlédl jsem se kolem sebe. Náhle mě oslepila jasná oranžová záře. 
Proti mě stál onen legendární Brumbálův fénix - Fawkes.
,,Fawksi! Najdi Brumbála! Weasley a Potter potřebují pomoc!" řekl jsem a fénix roztáhl svá mohutná křídla, popadl moudrý klobouk a odletěl z pracovny. 

Z ničeho nic se mi udělalo špatně, zamotala se mi hlava a moje tělo bylo najednou děsně těžké. Chtěl jsem si sednout, ale byl jsem jako prokletý, nedokázal jsem se pohnout. A pak se už jen ozvala rána, jak jsem se zhroutil na kamennou podlahu.