Zakletá Duše

Zbloudilé myšlenky

Dneska je ten den. Den D. Sotva před měsícem jsem se dozvěděla, že jsem čarodějka a dnes mám přijet na školu, kde všichni létají na košťatech a mění myši na zlato.
Wow.
,,Devět a tři čtvrtě?" Zeptal se udiveně pan Granger. ,, Ano tati, je to tam napsané. " odvětila Hermiona. ,, Hmm... Ale tady žádné takové není. " odvětil Hermionin otec. Rozhlédli se kolem. Hned vedle proběhl zdí nějaký starší chlapec. Měl tmavě hnědé vlasy a žluto černou šálu.

Hermionin pohled
Rozloučila jsem se s rodiči a proběhla zdí. Na vozíku jsem měla naložené všechny kufry a svou kočku Křivonožku. Nohy mi náhle přimrzly k zemi. Kolem se to hemžilo čarodějkami a kouzelníky. Jejich děti zmateně probíhaly kolem obrovského starého vlaku, odevšad se valila pára a kolem mě proběhl chlapec hledající svého žabáka. Asi pět metrů ode mě nastupoval do vlaku tmavovlasý kluk s jizvou na čele.
Tak tohle je ten slavný Harry Potter...
Už už jsem chtěla jít za ním a přisednout si do kupé k němu,ale něco mi říkalo, že on a jeho zrzavý kamarád nechtějí být rušeni.
Šla jsem na druhou stranu. Našla jsem kupé, kde seděl jeden chlapec. Vešla jsem a zavřela dveře.

Vlak se pomalu rozjel.

,,Ahoj! Já jsem Hermiona Grangerová. A ty?" pozdravila jsem ho a sedla si proti němu.
,,Draco. Draco Malfoy." zašeptal aniž by se na mě podíval. Byl opřený o okno a díval se ven na ubíhající zelenou krajinu.
,,Taky jedeš do Bradavic poprvé? " pokusila jsem se navázat kontakt.
,,Jo. Ale moc nadšený z toho nejsem. "
Teprve teď se na mě podíval. Měl mlhově šedé oči a vlasy čistě blonďaté. Měl velmi zvláštní, tajemný pohled.
,,Bude tam ten Potter. Chtěl jsem se s ním spřátelit, ale nešlo to. Ten kluk se ke mě choval jako ke kusu zdi." řekl Draco, než jsem se ho na cokoliv zeptala.

Moc toho nenamluvil, ale pak přijela čarodějka s vozíkem plným jídla a pití. V tu chvíli ožil a vrhnul se k ní. Začal si od ní kupovat všelijaké dobroty od jakéhosi nápoje, přes čokoládové žáby až po dýňové paštičky. Když vyndaval peníze, škubl sebou a zeptal se mě ,, Ehm... Nechceš něco? " Tváře mi zrudly a já odmítla. On ale stejně nakoupil hory dalšího jídla. Pro mě.
,,Díky, tos nemusel. " poděkovala jsem a otevřela krabici s nádherným vzorem.
Byla plná malých barevných fazolek.
Chtěla jsem sníst jednu lákavě zelenou, když mě chytl za zápěstí.
,,Tu nejez! To je brokolice!" pustil mi ruku a tvářil se jako by se ho dotkl anděl. ,, Díky za radu. Myslela jsem, že bude jablečná." Poděkovala jsem a vzala si jinou.
S příchutí hořčice.

Cesta ubíhala a čím dál víc jsme se seznamovali. Naučila jsem Draca kouzlo na odemykání dveří a on mě na oplátku ukázal, které fazolky jsou nebo nejsou dobré. Už žádná hořčice.

Krajina ubíhala a Draca usnul. Celou dobu jsem se dívala, jak spí, ale říkat mu to nebudu. Po nějakém chvíli vlak zastavil.

,,Vystupovat! Vystupovat! " křičel velký muž na nádraží. Měl dlouhé tmavé vlasy a husté vousy. Odvedli nás k černému jezeru a poté na hrad.

Nebyla jsem schopná vnímat kde jsem. Jen jsem si povídala s Dracem. A najednou vejdeme do obrovského sálu plného lidí u čtyř různých stolů. Naproti vchodu seděli učitelé a na malé stoličce ležel starý špičatý klobouk. Profesorka, která nás sem přivedla zdvihla seznam žáků a volala je k sobě. Na hlavu jim dala klobouk a ten je přiřazoval do různých kolejí. Draco šel těsně přede mnou. Klobouk hned vykřikl ,, Zmijozel! " A Draco běžel k jednomu ze stolů. Díval se na mě a z jeho pohledu se dalo usoudit, že místo které drží vedle sebe bylo pro mě. ,, Hermiona Grangerová! " zvolala profesorka Mcgonagallová a já si sedla na stoličku. Klobouk mi zakryl výhled a začal na mě mluvit.

,,Jsi velice inteligentní, nadaná a ctižádostivá. Hmm... Mohla bys jít do Havraspáru, ale s tvojí odvahou... Neb- " v tu chvílí jsem zakřičela ,, Ne!"
Celá síň se na mě podívala a probodla mě pohledem. ,, Nebelvír ne,říkáš? Nu dobrá... Ať je to tedy... Zmijozel! " vykřikl klobouk a já běžela k Dracovi. Podíval se na mě usmál se, ale nic neřekl.

Udělala jsem dobře? Neměla jsem jít tam, kam říkal moudrý klobouk? Tyhle myšlenky mi lítaly hlavou jak šílené. Hlavní je, že nejsem sama. Mám tu vedle sebe Draca Malfoye,který mi právě nenápadně kradl z talíře jeden švestkový koláček a vůbec si nevšiml, že už je napůl snězený.

,, A vodkaď ty vlastně seš?" zeptal se mě starší student sedící naproti mě.
,, No,moji rodiče jsou mudlové, takže z mudlovského světa. " odpověděla jsem klidně. Dracovi vypadl kus koláče z pusy a chlapec naproti mně se zašklebil a řekl ,, Mudlovská šmejdko... " V tu chvíli mu na obličeji přistál kus vanilkového pudinku a Draco se na mě pousmál. Ale v jeho očích jsem na malou,nepatrnou chvilku zahlédla nejistotu.