Zakletá Duše

Asi nebo určitě?

Dracův pohled
Uplynulo několik týdnů. Nevím jak se to Hermioně podařilo, ale byla z ní napůl kočka. Teď už je normální, konečně. Bylo by to docela divné, chodit s kočkou na hodiny lektvarů, kdyby jí do kotlíku spadl třeba chlup, a z lektvaru proti slimákům by se stal nějaký pěkně výbušný lektvar. Teď si ale nemůžu pomoct od myšlenky, že Hermiona je hezčí. Třeba je to jen hloupá domněnka, ale začínám si Hermiony víc všímat.. Ale všímá si i ona mě?

Hermionin pohled
Seděla jsem na školních pozemcích a četla si, jako obvykle, nějakou velmi starou, chytrou knížku. Foukal vítr a na hlavě mi z vlasů udělal napůl poťouchlý a napůl roztomilý rozcuch. Najednou jsem koutkem oka zahlédla pohyb nějaké postavy. Ten dotyčný šel ke mně a jeho světlé vlasy zářily do dálky. Draco! Vstala jsem a běžela jsem k němu. Pozdravili jsme se a sedli si pod starou jabloň, od které byl překrásný výhled na hrad, na lesy i louky. Dracova sova poletovala kolem nás i přesto,že byl den. ,, Dáš si kousek koláče?" usmál se na mě Draco a zpoza zad vytáhl krabičku s tvarohovým koláčem. Přikývla jsem a natáhla jsem ruku do misky. K mému překvapení ale Draco miskou uhnul. Podíval se mi do očí, vzal kousek koláče a dal mi ho k puse. Ukousla jsem si. Bylo to tak pěkné kamarádské gesto. Moment - bylo to kamarádské gesto? Tohle, ani nic podobného, nikdy předtím neudělal.

Chvíli jsme jen tak seděli, opírali se o široký kmen a zatímco nám díky větru vlály pláště kolem těl, ukusovali jsme výborný domácí koláč. Připadala jsem si jako v nějakém romantickém filmu. Západ slunce nad jezerem, listí poletující kolem nás a vůně domácího koláče. ,, Není to překrásné? " zeptala jsem se, abych navázala rozhovor. To ticho mě totiž docela ubíjelo. ,,Sedíme při západu slunce u dvě stě let starého stromu a svačíme. A ty se ptáš jestli to není překrásné? Samozřejmě, že je." zasmál se Draco a očima přejížděl po krajině kolem nás. ,, Proč nemůžeme zbytek života strávit tady? Zapomenout na útoky na žáky, které se v poslední době staly, zapomenout na to, že Harry mluví s hady a zapomenout na to, že jsem vypadala jako kočka. Chtěla bych tu jen sedět, a stárnout. " řekla jsem. Draco chvíli mlčel, a pak dodal. ,, Sice by bylo fajn, strávit tady celý život, ale... Nejspíš by nám pěkně rychle došel ten koláč. " nemohla jsem se ubránit smíchu. Tohle je celý Draco. Vy se snažíte mluvit vážně a on pak celou atmosféru zničí nějakým vtípkem. To se nedivte, že se pak nemůžete ubránit chechtání.

,,Nepřemýšlela jsi někdy nad tím, co budeš dělat? " zeptal se, aniž by se na mě podíval.
,,Jak co budu dělat? " nechápala jsem.
,, No, po škole. Budeme tu ještě pět let, ale co potom? " zeptal se tentokrát vážně. Nevěděla jsem, co mám odpovědět. Nad tím jsem nijak nepřemýšlela. Vždyť já ani nevím, jaké jsou možnosti v kouzelnickém světě.
,,Ehm... Já nevím. "
,,Já taky ne. " řekl, ale neznělo to nijak přesvědčivě. Snaží se mi snad něco zatajit? Ne, to je blbost. Nemá přece sebemenší důvod mi lhát.

Dracův pohled
Zase nastala chvíle ticha. Nesnáším tyhle chvilky. Nikdy totiž nevíte, co si ten druhý myslí.
Hladina jezera se začala podobat nebi za bouřky jen s tím rozdílem, že na nebi nelétají obrovské sépie.
,,Podívej! " vykřikl jsem. Z vody vyskočila velká ryba. Hermiona se otočila a trochu se lekla. V mudlovském světě asi obvykle nemají dvoumetrové ryby. Podíval jsem se na ni. Najednou jsem měl takový zvláštní pocit. Chtěl jsem se o ní opřít, a jen se jí dívat do očí. Já... Já jsem... Asi..... Zamilovaný.

,,Začíná se stmívat, pojďme už zpátky, Draco." řekla, vzala si knížku a zvedla se ze země. Sice se mi ještě nechtělo jít, ale neměl jsem tak nějak na vybranou.
Šli jsme po mírném kopci k hradu, nikdo nikde. Teď. Teď, nebo nikdy. Řekl jsem si v duchu.

Šli jsme mlčky vedle sebe a já věděl, že tohle je moje šance. Napřáhl jsem ruku a vtiskl svou dlaň do té její. Ona se překvapeně otočila. Nejspíš něco chtěla říct, ale nestihla to. Dal jsem jí prst na pusu, aby raději nic neříkala.
Usmála se a ruku v ruce jsme šli do hradu.